Když se řekne „česká zima“, většině z nás se před očima nevybaví zablácené ulice měst, ale zasněžená náves s kostelíkem na kopci, děti sježdějící svah na sáňkách a ponocný troubící na roh. Tuto idylickou představu do našeho kolektivního podvědomí vtiskl jediný muž. Josef Lada, malíř, ilustrátor a spisovatel, se stal fenoménem, jehož dílo ani po desetiletích neztrácí na oblibě. Jeho nezaměnitelný styl, formovaný nešťastnou náhodou v dětství, z něj učinil jednoho z nejvýraznějších evropských kreslířů 20. století.
Příběh Josefa Lady začal v roce 1887 v malých středočeských Hrusicích, které se později staly středobodem jeho vesmíru. Narodil se do rodiny ševce a dětství prožité v prosté venkovské chalupě se stalo nevyčerpatelnou studnicí jeho inspirace. Klíčový moment, který paradoxně definoval jeho uměleckou dráhu, přišel velmi brzy. Ještě jako batole si při pádu na ševcovský krojidlo poranil oko. Ztráta prostorového vidění (viděl pouze jedním okem) ho donutila vnímat svět plošně. Právě tento handicap přetavil ve svou největší přednost – vznikl tak jeho typický styl se silnou černou konturou, absencí perspektivy a jasnými, sytými plochami barev.
Od malíře pokojů k národnímu umělci
Cesta k uznání však nebyla přímá. Lada se nejprve učil malířem pokojů a vazačem knih, teprve později se dostal na Uměleckoprůmyslovou školu v Praze. Tu však nedokončil, akademický dril mu nevyhovoval. Byl samorostem v tom nejlepším slova smyslu. Jeho tvorba se rozdělila do dvou hlavních proudů: na jedné straně laskavá idealizace českého venkova, na straně druhé břitká karikatura a humor.
Celosvětovou slávu mu zajistilo osudové setkání se spisovatelem Jaroslavem Haškem. Lada vtiskl vizuální podobu dobrému vojáku Švejkovi. Jeho ilustrace bodrého, kulatého vojáka s lišáckým úsměvem se staly kánonem. Dnes si Švejka nedokážeme představit jinak a Ladovy kresby doprovázejí překlady této knihy po celém světě, od Japonska po Jižní Ameriku. Lada dokázal genialitu Haškova textu podtrhnout vizuální zkratkou, která funguje bez ohledu na jazykovou bariéru.
Mikeš a svět bez zla
Druhou, neméně důležitou kapitolou jeho tvorby, je svět dětí. Lada nebyl jen ilustrátorem, ale i talentovaným spisovatelem. Jeho Kocour Mikeš nebo Bubáci a hastrmani patří do zlatého fondu české literatury. Hrusice v jeho podání jsou mytickým místem, kde zvířata mluví lidskou řečí, vodníci kouří fajfku na vrbě a dobro vždy vítězí nad zlem. Kritici mu občas vyčítali přílišnou sentimentálnost a „lakování na růžovo“, ale právě tato harmonie je tím, co lidi k jeho obrazům táhne. V Ladově světě je řád, bezpečí a klid, komodity, které jsou v moderním světě vzácné.
Dědictví, které nestárne
Josef Lada zemřel v roce 1957, ale jeho odkaz je živější než kdy dřív. Každý rok o Vánocích posílají Češi miliony přání s jeho motivy a v televizi běží pohádky inspirované jeho kresbami. Lada stvořil vizuální značku „češství“. Jeho obrazy nejsou dokumentárním záznamem reality 19. století, ale spíše snem o tom, jací bychom chtěli být a v jakém světě bychom chtěli žít.
I dnes, v digitální éře, působí jeho prosté linie a veselé barvy jako balzám na duši. Josef Lada dokázal něco, co se povede málokterému umělci – stal se součástí rodiny v téměř každé české domácnosti. Ať už skrze ušmudlaného Švejka, nebo zasněženou hrusickou náves.
