V análech moderní historie existuje jen málo zvířat, která tak silně symbolizují lidskou aroganci a nenapravitelnou ztrátu, jako je tasmánský tygr, známý také jako vakovlk či thylacín. Nejednalo se o kočkovitou šelmu ani o psovitého predátora, ale o největšího masožravého vačnatce moderní doby. Jeho příběh je mrazivou připomínkou toho, jak rychle může lidská činnost vymazat z povrchu zemského unikátní druh. Poslední tečka za jeho existencí byla napsána 7. září 1936, kdy v zoologické zahradě v tasmánském Hobartu zemřel poslední známý jedinec.
Jedinečný predátor, který nebyl ani vlk, ani tygr
Vakovlk (Thylacinus cynocephalus) byl fascinujícím stvořením. S tělem připomínajícím psa, charakteristickými tmavými pruhy na zádech, které mu vynesly přezdívku „tygr“, a vačnatčími rysy byl skutečnou evoluční raritou. Jeho nejpozoruhodnějším znakem byla schopnost otevřít čelisti do neuvěřitelného úhlu téměř 120 stupňů. Kdysi se hojně vyskytoval nejen na ostrově Tasmánie, ale i na pevninské Austrálii a Nové Guineji.
Z pevniny však zmizel již před několika tisíci lety, pravděpodobně v důsledku konkurence ze strany psů dingo, které na kontinent přivezli první lidé. Tasmánie, oddělená od Austrálie Bassovým průlivem, se stala jeho posledním útočištěm, izolovanou pevností, kde po tisíciletí dominoval jako vrcholový predátor, lovící klokany, ptáky a další menší savce.
Vyhuben rukou člověka
Idyla skončila s příchodem evropských osadníků na začátku 19. století. Noví obyvatelé přivezli s sebou ovce a okamžitě označili vakovlka za hlavního nepřítele svých stád. Přestože pozdější analýzy ukázaly, že jeho čelisti byly příliš slabé na to, aby pravidelně lovil tak velkou kořist jako dospělá ovce, a že za většinu útoků byli zodpovědní spíše zdivočelí psi, panika a předsudky již byly zasety.
Začala nemilosrdná a systematická vyhlazovací kampaň. V roce 1888 tasmánská vláda oficiálně vypsala odměnu: jednu libru za každého zabitého dospělého jedince a deset šilinků za mládě. Během několika desetiletí bylo v rámci tohoto programu vyplaceno více než 2 000 odměn. K cílenému lovu se přidala ztráta přirozeného prostředí a nemoci přenášené domácími psy. Populace vakovlků se zhroutila.
Tragický osud posledního jedince
Poslední kapitolou v příběhu tohoto druhu se stal osud samce jménem „Benjamin“, který byl v roce 1933 odchycen a umístěn do zoo v Hobartu. Jeho existence je dnes zvěčněna v krátkém, zrnitém černobílém filmu, který se stal ikonickým a mrazivým obrazem blížícího se vyhynutí. Tento němý záznam je posledním pohledem lidstva na živého tasmánského tygra.
Jeho smrt byla stejně tragická a zbytečná jako osud celého jeho druhu. V noci 7. září 1936 zemřel na následky podchlazení poté, co jej ošetřovatelé zapomněli zavřít do vnitřního výběhu. Hořkou ironií osudu je, že jen 59 dní před jeho smrtí udělila tasmánská vláda vakovlkovi status plně chráněného druhu. Bylo to gesto, které přišlo o desítky let příliš pozdě.
Naděje na vzkříšení?
Od roku 1936 se pravidelně objevují zprávy o údajném pozorování vakovlka v tasmánské divočině. Navzdory tisícům hlášení, rozmazaným fotografiím a nejasným stopám se nikdy nepodařilo existenci přežívající populace potvrdit. Pro vědeckou komunitu je vakovlk definitivně vyhynulý.
V posledních letech se však objevil nový, téměř sci-fi paprsek naděje: projekt na vzkříšení druhu, tzv. de-extinkce. Společnosti jako americká Colossal Biosciences ve spolupráci s australskými univerzitami pracují na ambiciózním plánu. Cílem je zrekonstruovat kompletní genom vakovlka z DNA získané z muzejních vzorků a následně pomocí technik genového inženýrství a příbuzného žijícího vačnatce jako náhradní matky přivést tento druh zpět na svět.
Projekt je sice v rané fázi a čelí obrovským vědeckým i etickým otázkám, ale symbolizuje hlubokou lidskou touhu napravit chyby minulosti. Příběh tasmánského tygra tak neskončil v roce 1936. Stal se zlověstným odkazem a varováním. Ať už se jeho duch jednoho dne vrátí do tasmánských lesů, nebo zůstane jen ikonou na černobílém filmu, jeho osud navždy zůstane svědectvím o křehkosti života na naší planetě.
