Představte si, že každý váš e-mail, každá zpráva v chatu, každý ironický komentář na sociální síti, každý noční telefonát s přítelem a každý dotaz, který v tichosti zadáte do vyhledávače, je nejen zaznamenán, ale i permanentně analyzován státní mocí. Není to scéna z dystopického románu George Orwella. Je to vize, která se v diskuzích o národní bezpečnosti a boji proti terorismu objevuje s děsivou pravidelností. Argument je vždy stejný a zdánlivě logický: pokud dáme policii a tajným službám nástroje k monitorování veškeré komunikace, dokážeme předejít zločinům dříve, než se stanou.
Tato myšlenka je však trojským koněm. Pod pláštěm slibovaného absolutního bezpečí se skrývá hrozba, která by mohla nevratně zničit samotné základy svobodné a demokratické společnosti. Důsledky takového kroku by byly mnohem hlubší a ničivější než hrozby, kterým má údajně čelit.
Iluze „nemám co skrývat“
První a nejčastější obranou zastánců masového sledování je fráze: „Slušný člověk se nemá čeho bát, já přece nic neskrývám.“ To je však nebezpečně naivní pohled. Soukromí není o skrývání nelegálních aktivit. Soukromí je základním lidským právem, které nám dává prostor pro autonomii, seberealizaci a myšlenkový vývoj. Je to právo na to, mít myšlenky, které jsou jen naše. Právo vést rozhovor, aniž by ho slyšel někdo třetí. Právo na omyl, na pochybnosti, na to, říct v soukromí něco hloupého nebo kontroverzního, aniž by to bylo použito proti nám.
V okamžiku, kdy víme, že jsme neustále sledováni, začneme se chovat jinak. Nastává takzvaný „chladivý efekt“ (chilling effect). Přestaneme vyhledávat informace o citlivých tématech. Přestaneme otevřeně diskutovat o politice. Přestaneme vtipkovat, protože co když algoritmus nepochopí ironii? Začneme sami sebe cenzurovat, abychom nevybočili z davu a nepřitáhli nechtěnou pozornost. Společnost se tak stává konformní, bojácnou a myšlenkově sterilní.
Nevyhnutelnost zneužití
Předpokládejme na chvíli, že by takový systém byl zaveden s těmi nejlepšími úmysly. I tak je jeho zneužití jen otázkou času. Historie nás učí, že každá moc, která není kontrolována, má tendenci se zvrhnout.
-
Chybná interpretace a kontext: Algoritmy, které by měly analyzovat miliardy zpráv denně, nedokážou pochopit lidský kontext, sarkasmus nebo kulturní nuance. Student píšící seminární práci o terorismu by se mohl stát podezřelým. Skupina přátel plánující překvapení s krycím názvem „operace bomba“ by mohla spustit poplach. Životy nevinných lidí by byly ničeny na základě chybné interpretace dat, bez možnosti se efektivně bránit.
-
Politický nástroj: Co se stane, až se k moci dostane autoritářská vláda? Takový systém by byl dokonalým nástrojem k potlačení opozice, umlčení novinářů a zastrašení aktivistů. Každý, kdo by vyjádřil nesouhlas s vládnoucí mocí, by mohl být snadno obviněn z podvratné činnosti na základě vytržených zpráv z jeho soukromé komunikace. Definice „hrozby“ a „extremismu“ se může měnit s každou vládou.
-
Korupce a vydírání: Představte si, jakou moc by měl jedinec s přístupem do této databáze. Mohl by vydírat politiky, soudce, podnikatele nebo kohokoliv jiného na základě jejich soukromých zpráv, zdravotních problémů či finančních potíží. Systém vytvořený pro ochranu by se stal nejmocnější zbraní v rukou zločinců a zkorumpovaných úředníků.
Společnost bez důvěry a kreativity
Nejhlubší dopad by však takové opatření mělo na samotnou duši lidstva a jeho vývoj. Lidský pokrok je poháněn zvědavostí, experimentováním a schopností zpochybňovat zavedené pořádky. To vše vyžaduje bezpečný prostor pro myšlení a komunikaci. Inovátoři, umělci, vědci i filozofové potřebují svobodu, aby mohli přicházet s novými, často radikálními myšlenkami, aniž by se báli postihu.
Ve světě totální digitální kontroly by tato kreativita zemřela. Strach z toho, že budeme souzeni za každou neortodoxní myšlenku, by nás paralyzoval. Inovace by ustoupila stagnaci. Kritické myšlení by bylo nahrazeno pasivním přijímáním oficiální pravdy. Ztratili bychom schopnost autenticity, protože bychom neustále hráli roli pro neviditelné publikum. Důvěra, která je tmelem mezilidských vztahů i celé společnosti, by byla zcela rozleptána. Každý by byl potenciálním podezřelým a každý rozhovor potenciálním důkazem.
Volba mezi svobodou a iluzí bezpečí
Otázka tedy nezní, zda chceme bezpečnost, nebo soukromí. To je falešné dilema. Otázka zní, v jaké společnosti chceme žít. Chceme žít ve společnosti, která svým občanům důvěřuje a dává jim svobodu dýchat, myslet a mluvit, i za cenu určitého rizika? Nebo chceme žít v digitální kleci, ve které je každý náš krok sledován a každý náš prohřešek zaznamenán, v iluzorní snaze o dosažení stoprocentního bezpečí, které stejně nikdy existovat nebude?
Vzdát se svobody a soukromí ve jménu bezpečnosti je obchod, který se v historii nikdy nevyplatil. Je to cesta k totalitě, ze které je jen velmi těžké se vrátit. Naší povinností je bránit soukromí ne proto, že máme co skrývat, ale proto, že máme co chránit: naši svobodu, naši lidskost a naši budoucnost. Jakmile jednou otevřeme dveře digitálnímu panoptikonu, zavřít je už možná nepůjde.
