REYKJAVÍK / NUUK – Zatímco většina Evropy se v závěru 10. století zmítala v raně středověkých konfliktech, na dalekém severu se psaly dějiny mořeplavectví. Právě v těchto dnech si připomínáme období kolem roku 982, kdy se vikinský mořeplavec Erik Rudý, muž s pověstí horkokrevného vyhnance, vydal na západ od břehů Islandu. Jeho cesta vedla k objevení a následné kolonizaci největšího ostrova světa – Grónska.
Příběh vikinské přítomnosti v Grónsku nezačal touhou po vědeckém poznání, ale trestem za vraždu. Erik Rudý byl pro svou prchlivou povahu vypovězen z Islandu na tři roky do vyhnanství. Místo aby se uchýlil do Skandinávie, rozhodl se prozkoumat tajemnou pevninu na západě, o které dříve referovali námořníci zahnaní bouřemi z kurzu.
V roce 982 Erik dosáhl nehostinného pobřeží, které následně tři roky zkoumal. Našel úrodné fjordy na jihozápadě, které v tehdejším období tzv. středověkého klimatického optima nabízely relativně mírné podmínky pro život. Když se jeho trest naplnil a on se mohl vrátit na Island, přišel s mistrovským marketingovým tahem. Ostrov pojmenoval „Grænland“ (Zelená země).
„Lidé by tam mnohem raději odcházeli, kdyby se ta země jmenovala lákavě,“ uvádí se v islandských ságách. Erikova strategie zafungovala. V roce 985 (nebo 986) vyrazila z Islandu flotila 25 lodí naložených lidmi, dobytkem a zásobami. Cesta přes neklidný severní Atlantik byla drsná – do cíle dorazilo pouze 14 plavidel. Přesto se tito odvážlivci stali zakladateli dvou hlavních osad: Východního osídlení (Eystribbyggð) a Západního osídlení (Vestribbyggð).
Vikingové v Grónsku vybudovali prosperující společnost, která na svém vrcholu čítala až pět tisíc obyvatel. Chovali ovce, kozy a skot, ačkoliv drsné zimy vyžadovaly, aby zvířata trávila většinu roku v uzavřených kamenných chlévech. Klíčem k jejich přežití a bohatství se však stal obchod. Do Evropy vyváželi luxusní zboží, po kterém byla obrovská poptávka: mroží kly (slonovinu severu), kůže z ledních medvědů a lovecké sokoly.
Přestože Grónsko nebylo zcela liduprázdné a Vikingové se zde pravděpodobně setkávali s předky dnešních Inuitů (kulturou Thule), dokázali zde udržet svou kulturu a křesťanskou víru po více než čtyři sta let. Vybudovali katedrály i kláštery a Grónsko se dokonce stalo biskupstvím.
Osud těchto osad zůstává jednou z největších historických záhad. Kombinace ochlazení klimatu (tzv. malá doba ledová), úbytku poptávky po mrožovině a konfliktů s domorodým obyvatelstvem vedla k tomu, že v průběhu 15. století vikinská stopa v Grónsku definitivně zmizela. Zanechali však po sobě fascinující dědictví první evropské přítomnosti v Novém světě, která předznamenala pozdější cesty Leifa Erikssona k břehům Ameriky.
