PRAHA – Budoucnost české energetiky visí na vlásku. Zatímco vláda řeší komplikace kolem výběrového řízení na dodavatele nových jaderných bloků v Dukovanech, hlasy energetických expertů sílí a varují před systémovými chybami, které mohou mít pro zemi nedozírné následky. Jaroslav Míl, muž s hlubokou znalostí problematiky z pozice bývalého šéfa ČEZu i vládního zmocněnce, v rozhovoru pro pořad Průmyslová zóna Pavla Janečka na platformě FocusOn bil na poplach. Jeho analýza ukazuje na alarmující stav a vyzývá k okamžitému jednání.
Hybridní model ČEZu jako brzda a finanční past
Jedním z ústředních problémů, na které Míl poukazuje, je současná struktura ČEZu, kde stát drží přibližně 70 % akcií a zbytek je obchodován na burze. Tento „hybridní model polostátního podniku“ podle něj vede ke střetu zájmů. „Energetika je dlouhodobé odvětví s dlouhodobými investicemi. Oznámit, že pro příštích pět až deset let se dividendy vyplácet nebudou kvůli investici do jádra, by neměl být problém,“ tvrdí Míl, naznačujíc, že zájmy minoritních akcionářů na dividendách mohou brzdit strategické investice.
Největší kritiku však Míl směřuje na způsob financování projektu nových bloků. Původní předpoklad, že ČEZ si svůj vklad do dceřiné společnosti Dukovany II ohodnotí na více než 10% ročního úroku, zatímco stát poskytne prostředky s nulovým úrokem, byl podle něj nesmyslný. I konečná dohoda, která počítá s 0% úrokem a následně 4% plus inflací po spuštění, je problematická. „Při jaderných elektrárnách je nejdražší cena peněz a čas. Zvýšení výnosu o 2,5 procentního bodu znamená stejný dopad jako zvýšení investičních nákladů o třetinu,“ varuje Míl. Pavel Janeček k tomu dodává, že pokud projekt kupuje stát, jedná se o peníze daňových poplatníků, nikoli ČEZu, což z celé záležitosti činí vysoce politickou otázku.
Absurdita 20% podílu ČEZu a „pekelně špatná“ notifikace
Míl ostře kritizuje rozhodnutí ponechat ČEZu 20% podíl v projektu. „To je absolutní nesmysl. Stát by měl dokoupit na plných 100 procent, tím by vyřešil problém s notifikací a vztahem s Evropskou unií,“ navrhuje. Stoprocentní státní vlastnictví by podle něj garantovalo levnější energii pro občany s výrobními náklady do 50 EUR/MWh, což je v příkrém kontrastu s úvahami o 100 EUR/MWh při současném modelu.
Klíčovým problémem je notifikace Evropské komise, která posuzuje výši veřejné podpory. „Notifikace je udělaná na pátý blok pekelně špatně,“ konstatuje Janeček s tím, že kvůli změně investorského modelu je neplatná a musí se žádat znovu. Míl dodává, že dokoupení zbývajících 20 % by situaci zjednodušilo. Absurdní je podle expertů i obsah notifikace, který počítá s prodejem 70 % elektřiny přes burzu na krátkodobých trzích, což konečný produkt jen zdražuje.
Jádro v hledáčku kritiky: Realita, mýty a budoucnost české energetiky
Komplikace tendru a geopolitické fiasko
Rozhovor se dotkl i aktuálních problémů s výběrovým řízením. Míl stojí za původním vyhodnocením, které jako vítěze určilo korejské KHNP. Problémy francouzské EDF spočívaly podle něj v tom, že nedodávali blok s platnou licencí ani v zemi původu. Současná situace, kdy si Francouzi stěžují v Evropě, je podle Míla pro korejskou stranu „fiaskem takového rázu, který se bude hodně těžko překonávat.“ Navrhuje politické řešení – ukončení tendru z bezpečnostních důvodů nebo mezivládní dohodu.
Alarmující prognóza: Nemáme odkud dovézt
Nejvíce znepokojující je Mílova prognóza energetické bezpečnosti. „V roce 2040 bude Česká republika muset 30 % energie dovážet. Když se podíváte na mapu, všechny okolní státy budou mít stejný nedostatek jako my. Z toho vyplývá, že nemáme odkud dovézt,“ varuje. Kritizuje také liknavost státní správy a státní energetickou koncepci, která postrádá konkrétní cíle a termíny.
Experti se shodují, že evropská energetická politika není řízena fyzikálními zákony ani snahou o levnou a dostupnou energii. „Jsme na křižovatce dějin české energetiky,“ zdůrazňuje Janeček. Míl uzavírá apelem: „Není potřeba mudrovat a shánět konzultanty. Je potřeba začít konat, protože čas běží a ty hodiny jdou proti vám. Nemá smysl čekat. Může být jen hůř.“
Podle expertů má Česko na stole jen dvě reálné možnosti: buď okamžitě ukončit současný tendr a jít cestou mezivládní dohody, nebo riskovat budoucnost, ve které si nebude schopno zajistit dostatek energie pro své občany a průmysl.
