Praha – Každý občan České republiky od 18 do 60 let má brannou povinnost. Toto ustanovení v zákonech pro mnohé působí jako ozvěna minulosti, přežitek z dob studené války. Povinná vojenská služba byla sice v roce 2005 zrušena, ale samotná povinnost bránit vlast z legislativy nezmizela. V kontextu měnící se bezpečnostní situace v Evropě se tak do popředí dostává otázka, co přesně branná povinnost znamená dnes a jak se liší přístup Česka od jeho sousedů.
V České republice je situace definována branným zákonem č. 585/2004 Sb., který stanovuje, že branná povinnost vzniká všem občanům, mužům i ženám, dnem dosažení 18 let a zaniká v 60 letech. Zásadní je, že v době míru stát aktivně nevyžaduje její plnění formou povinné vojenské služby. Neexistují tak pravidelné odvody, jaké si pamatují starší generace. Systém je postaven na plně profesionální armádě, kterou doplňují dobrovolníci – vojáci v aktivní záloze nebo účastníci dobrovolných vojenských cvičení.
Ke skutečnému povolání občanů k výkonu mimořádné služby by došlo pouze v případě vyhlášení stavu ohrožení státu nebo válečného stavu. Ani tehdy by se však povinnost netýkala všech bez rozdílu. Ze zákona jsou z odvodní povinnosti a následného výkonu služby vyjmuty například těhotné ženy nebo osamělí muži a ženy, kteří pečují o dítě mladší 15 let. Debaty o možném návratu povinné vojny se sice objevují, ale v současnosti je politická reprezentace napříč spektrem spíše odmítá a soustředí se na zatraktivnění dobrovolných forem služby.
Pohled za hranice: Od povinné služby po masivní zbrojení
Při pohledu na okolní státy je patrné, že jednotný model obrany neexistuje a každá země volí strategii na základě své historie, geopolitické situace a společenského konsenzu.
Rakousko si jako jedna z mála evropských zemí zachovalo povinnou vojenskou službu pro muže. Po dovršení 18 let musí nastoupit na šestiměsíční vojenský výcvik. Alternativou je devítiměsíční civilní služba. O zachování tohoto modelu rozhodli sami Rakušané v referendu v roce 2013. Ženy mohou do armády vstupovat dobrovolně.
Německo, které povinnou vojenskou službu v roce 2011 pozastavilo, nyní intenzivně řeší její možný návrat v modifikované podobě. Důvodem je kritický nedostatek personálu v Bundeswehru. Od roku 2026 se plánuje zavedení systému, kdy všichni osmnáctiletí muži budou muset povinně vyplnit online dotazník zjišťující jejich fyzickou zdatnost a ochotu sloužit (pro ženy bude dobrovolný). Na základě odpovědí pak armáda osloví a pozve k odvodu nejvhodnější kandidáty s cílem naplnit stavy primárně na bázi dobrovolnosti. Pokud by to nestačilo, legislativa by umožnila přechod k povinným odvodům.
Polsko, náš severní soused, zrušilo povinnou službu v roce 2009. V reakci na válku na Ukrajině však masivně investuje do armády a jejích početních stavů. Ačkoliv se k plošné povinné službě nevrací, zavádí takzvanou vojenskou kvalifikaci – povinné lékařské prohlídky a pohovory pro mladé muže i ženy, které mají zmapovat potenciál pro obranu země. Cílem Varšavy je vytvořit jednu z nejsilnějších armád v Evropě, opřenou o profesionální vojáky a mohutné aktivní zálohy, které chce motivovat různými benefity.
Slovensko a Maďarsko se v přístupu podobají České republice. Obě země přešly na plně profesionální armádu po zrušení povinné vojenské služby v letech 2005, respektive 2004. V obou státech vlády v současnosti opětovné zavedení branné povinnosti odmítají a zaměřují se na nábor profesionálů a budování dobrovolných záloh. Zajímavostí je, že na Slovensku se branná povinnost ze zákona vztahuje pouze na muže, zatímco ženy ji mohou převzít dobrovolně.
Zatímco tedy v Česku, na Slovensku a v Maďarsku zůstává branná povinnost spíše teoretickým konceptem pro krizové scénáře, Rakousko se drží tradice, Německo hledá novou cestu a Polsko sází na masivní dobrovolné ozbrojené síly. Vývoj v Evropě však ukazuje, že otázka připravenosti a schopnosti obyvatelstva bránit vlastní zemi se stává tématem, které žádný stát nemůže ignorovat.
