Bitva o Guadalcanal, která se odehrávala v letech 1942-1943, byla jednou z nejbrutálnějších a nejklíčovějších kampaní druhé světové války v Tichomoří. Tento malý, z velké části neprobádaný ostrov v Šalamounových ostrovech se stal epicentrem zuřivých bojů mezi Spojenými státy a Japonským císařstvím. Pro obě strany měl Guadalcanal obrovský strategický význam – kdo ovládal Guadalcanal, ovládal klíčové letecké a námořní trasy v jižním Pacifiku, a mohl tak ohrozit zásobovací linie protivníka a jeho operace.
V červenci 1942 začali Japonci budovat na Guadalcanalu letiště, které mělo sloužit jako základna pro operace proti Austrálii a americkým zásobovacím trasám. To americké velení nemohlo připustit. Zabezpečení Guadalcanalu se stalo prioritou a znamenalo přechod amerických sil z obrany do ofenzívy.
Fáze I: Vylodění a první střety (srpen 1942)
Dne 7. srpna 1942 se americké námořní pěchoty (US Marines) vylodily na Guadalcanalu a sousedním ostrově Tulagi. Operace s kódovým označením „Watchtower“ byla první velkou spojeneckou obojživelnou operací druhé světové války. Američané se setkali s minimálním počátečním odporem na Guadalcanalu, neboť japonské síly byly převážně soustředěny na stavbu letiště a nečekaly tak rychlou reakci. Během několika hodin zajistili letiště, které pojmenovali Henderson Field, po námořním pilotovi L. J. Hendersonovi, který padl v bitvě u Midway.
Nicméně, vítězství bylo krátkodobé. Ještě v noci z 8. na 9. srpna došlo k první velké námořní bitvě u ostrova Savo, kde japonské námořnictvo zasadilo Spojencům drtivou porážku. Během této bitvy byly potopeny čtyři spojenecké křižníky a jeden torpédoborec, což způsobilo, že se americké transportní lodě musely stáhnout, zanechávaje Marines na ostrově bez dostatečného zásobování a těžké techniky. Tím začalo období brutálních bojů na zemi, na moři i ve vzduchu.
Fáze II: Bitva o Henderson Field a „Krysí stezky“ (srpen – listopad 1942)
Následující měsíce byly charakterizovány řadou krvavých bitev o kontrolu nad Henderson Field. Japonci považovali ztrátu letiště za nepřijatelnou a opakovaně se pokoušeli o jeho znovudobytí. Tyto pokusy vedly k několika pozemním bitvám, jako byly bitvy u Tenaru (známá též jako bitva u řeky Ilu), Edsonova hřebene (křestní jméno „Bloody Ridge“) a bitva o Matanikau. Tyto střety byly nesmírně brutální, často vedené v džungli a za obtížných podmínek. Japonští vojáci často podnikali sebevražedné útoky „banzai“, zatímco američtí mariňáci se museli bránit s omezenými zdroji a pod neustálým tlakem.
Mezitím probíhaly i námořní bitvy v okolních vodách, známé jako bitvy u východních Šalamounů, u mysu Esperance a u Santa Cruz. Tyto bitvy byly často nerozhodné, ale obě strany utrpěly těžké ztráty. Kontrola nad mořem byla klíčová pro zásobování sil na ostrově, a tak se z mořského prostoru mezi ostrovy, později nazývaného „Železný spodek“ (Ironbottom Sound) kvůli množství potopených lodí, stalo válečné hřbitoviště.
Japonci se snažili své jednotky na Guadalcanalu zásobovat pomocí rychlých torpédoborců, které Američané přezdívali „Tokyo Express“. Tyto noční mise byly nesmírně nebezpečné a obě strany v nich utrpěly značné ztráty. Američtí letci z Henderson Field, známí jako „Cactus Air Force“, hráli klíčovou roli v obraně letiště a narušování japonských zásobovacích snah.
Fáze III: Americká protiofenzíva a japonské stažení (prosinec 1942 – únor 1943)
V prosinci 1942, po měsících vyčerpávajících bojů a s příchodem posil, zahájily americké síly rozsáhlou protiofenzívu. Úkolem bylo definitivně vytlačit japonské jednotky z ostrova. Zdecimované a demoralizované japonské síly, trpící nedostatkem zásob, nemocemi a neustálými útoky, se ocitly v neudržitelné situaci. Japonští velitelé si uvědomili, že další boj je marný a rozhodli se pro evakuaci.
Operace Ke, což byl kódový název pro japonskou evakuaci, proběhla v únoru 1943. Navzdory americkým pokusům o narušení evakuace se Japoncům podařilo stáhnout většinu svých zbývajících jednotek. Dne 9. února 1943 byl Guadalcanal prohlášen za bezpečný.
Dopady a odkaz bitvy
Bitva o Guadalcanal si vyžádala strašlivou daň na obou stranách. Americké síly ztratily přes 7 000 mužů a tisíce dalších byly zraněny nebo onemocněly. Japonské ztráty byly mnohem vyšší, odhadem přes 24 000 mrtvých vojáků. Mnoho z nich zemřelo na podvýživu a nemoci spíše než v boji. Na moři bylo potopeno na 38 válečných lodí a stovky letadel.
Navzdory těmto ztrátám byla bitva o Guadalcanal strategickým vítězstvím pro Spojené státy a Spojence. Znamenala konec japonské expanze v Tichomoří a počátek americké ofenzívy, která nakonec vedla k porážce Japonska. Bitva prokázala schopnost amerických sil vést složité obojživelné operace a udržet se v náročných podmínkách. Byla to krvavá, ale nezbytná lekce, která formovala budoucí taktiku a strategii pro boj v Tichomoří. Ostrůvek Guadalcanal tak navždy zůstane symbolem houževnatosti a obrovského lidského utrpení.
