V říjnu roku 1918, po čtyřech letech vyčerpávající války, se z mapy Evropy v tichosti, ale s drtivými důsledky, vytratil jeden z nejstarších a největších státních útvarů – Rakousko-Uherská monarchie. Tento „žalář národů“, jak jej nazývali jeho kritici, ale i prostor nebývalého kulturního a hospodářského rozkvětu, se rozpadl na kusy a zanechal po sobě mocenské vakuum a nově vzniklé státy s problematickými hranicemi. Nebyl to náhlý kolaps, ale finále dlouhého procesu, v němž nacionalismus a válka zasadily poslední smrtící rány kolosu na hliněných nohou.
Předchůdce: Rakouské císařství jako obrana před Napoleonem
Abychom pochopili vznik Rakouska-Uherska, musíme se vrátit na počátek 19. století. Po staletí vládli Habsburkové rozsáhlé a etnicky pestré říši ve střední Evropě a zároveň drželi titul císařů Svaté říše římské. Když však Napoleon Bonaparte hrozil rozbitím tohoto tisíciletého uspořádání, císař František II. učinil v roce 1804 prozíravý krok: prohlásil své rodové země za nové, dědičné Rakouské císařství. O dva roky později, pod Napoleonovým tlakem, Svatá říše římská definitivně zanikla a habsburská moc se plně soustředila na udržení své nové, centralizované říše.
Rakouské císařství bylo typickým absolutistickým státem, řízeným z Vídně a s němčinou jako úředním jazykem. Sdružovalo pod jednou korunou Němce, Maďary, Čechy, Poláky, Ukrajince, Slováky, Slovince, Chorvaty, Srby, Rumuny a Italy. Právě tato rozmanitost se stala jeho největší slabinou. Vlna nacionalismu, která v 19. století zachvátila Evropu, probudila v těchto národech touhu po vlastní autonomii a jazykových právech. Revoluční rok 1848, kdy se proti Vídni vzbouřili Maďaři, Češi i další, byl jasným varováním, že starý centralistický model je neudržitelný.
Zrod dualismu: Rakousko-uherské vyrovnání z roku 1867
Poslední hřebík do rakve centralizované říše zasadila drtivá porážka v prusko-rakouské válce v roce 1866. Oslabený císař František Josef I. pochopil, že pokud chce říši zachránit, musí učinit zásadní ústupek nejsilnější a nejvzpurnější národnosti – Maďarům. Výsledkem bylo takzvané rakousko-uherské vyrovnání (Ausgleich) z roku 1867, které transformovalo Rakouské císařství na Rakousko-Uhersko.
Tento kompromis vytvořil unikátní státní útvar – duální monarchii. Říše byla rozdělena na dvě v podstatě samostatné části: Předlitavsko (oficiálně „Království a země na říšské radě zastoupené“), zahrnující rakouské, české a polské země, a Zalitavsko (Uherské království). Obě části měly vlastní vládu, parlament a zákony. Spojovaly je pouze tři společné prvky: osoba panovníka (císař rakouský a král uherský v jedné osobě), společná armáda a společná zahraniční a finanční politika.
Vyrovnání sice dočasně uklidnilo maďarské ambice, ale stalo se fatální chybou. Problém nacionalismu totiž nevyřešilo, jen ho zdvojilo. Zatímco v rakouské části se ostatní národy (zejména Češi) dočkaly alespoň částečných ústupků, v uherské části byla zahájena tvrdá politika maďarizace, která potlačovala práva Slováků, Rumunů, Chorvatů a Srbů. Ostatní slovanské národy se cítily podvedeny a jejich touha po sebeurčení jen sílila. Rakousko-Uhersko se stalo sudem prachu, který čekal na svou jiskru.
Poslední dějství: Smrt v Sarajevu a Velká válka
Navzdory vnitřnímu pnutí zažívala monarchie na přelomu 19. a 20. století období relativního klidu a prosperity. Vídeň, Praha a Budapešť se staly pulzujícími centry vědy, umění a kultury. Průmysl vzkvétal a železnice propojovala nejzazší kouty říše. Politická scéna však byla paralyzována neustálými národnostními spory.
Onou pomyslnou jiskrou, která zažehla celoevropský požár a zpečetila osud monarchie, se stal atentát na následníka trůnu, arcivévodu Františka Ferdinanda d’Este, v Sarajevu 28. června 1914. Válka, kterou Vídeň vyhlásila Srbsku, se rychle rozrostla v první světový konflikt.
První světová válka odhalila veškerou slabost a vnitřní prohnilost monarchie. Armáda, tvořená vojáky mnoha národností, trpěla nízkou morálkou a masovými dezercemi. V zázemí se hroutila ekonomika, lidé trpěli hladem a útlak národnostních menšin dosáhl vrcholu. Českoslovenští, polští a jihoslovanskí politici v exilu (v čele s Tomášem G. Masarykem) úspěšně lobbovali u dohodových mocností za právo na sebeurčení a vytvoření vlastních států.
Rozpad a drtivé důsledky
Na podzim roku 1918 byl kolaps nevyhnutelný. Vojenská porážka na frontách a rozklad v zázemí vedly k tomu, že jednotlivé národy začaly vyhlašovat nezávislost. 28. října vzniklo Československo, následovalo Maďarsko, Království Srbů, Chorvatů a Slovinců (pozdější Jugoslávie) a samotné Rakousko se stalo republikou. Poslední císař Karel I. se v listopadu 1918 zřekl výkonu vlády a staletá habsburská říše přestala existovat.
Důsledky rozpadu byly hluboké a dalekosáhlé. Na troskách monarchie se zrodila nová politická mapa střední Evropy. Vznikly Československo, Rakousko, Maďarsko a Jugoslávie. Územní zisky si připsaly také Polsko, Rumunsko a Itálie. Ačkoliv se nové státy hlásily k principu národního sebeurčení, samy byly etnicky smíšené. V Československu zůstaly početné německé a maďarské menšiny, Maďarsko ztratilo obrovská území s maďarským obyvatelstvem (tzv. Trianonské trauma) a Jugoslávie se stala složitým společenstvím často znepřátelených národů. Tyto menšinové problémy se staly zdrojem napětí a jednou z hlavních záminek pro rozpoutání druhé světové války.
Rozpadem se přetrhaly tisíce hospodářských vazeb. Společný trh, měna a infrastruktura zanikly. Nové hranice a cla narušily průmyslové a zemědělské řetězce, což vedlo k ekonomické krizi v celém regionu. Zánikem Rakouska-Uherska zmizela velmoc, která po staletí udržovala rovnováhu ve střední Evropě. Vzniklé mocenské vakuum se stalo prostorem pro soupeření Německa a Sovětského svazu, což mělo fatální důsledky pro osud nově vzniklých, menších a zranitelnějších států.
Rozpad Rakousko-Uherska byl nevyhnutelným důsledkem doby, která nepřála nadnárodním říším. Jeho konec sice naplnil sen mnoha národů o vlastní suverenitě, ale zároveň otevřel Pandořinu skříňku nových konfliktů, které poznamenaly Evropu na zbytek 20. století. Dědictví této zapomenuté říše je tak dodnes živé a připomíná nám složitost a křehkost uspořádání středoevropského prostoru.
