PRAHA – Když se v polovině března rozsvítí Petřínská rozhledna zeleně a v uličkách Starého Města začnou znít irské dudy, málokdo se pozastaví nad tím, proč středoevropský národ tak vášnivě slaví patrona vzdáleného ostrova na okraji Atlantiku. Den svatého Patrika se v Česku stal fenoménem, který svou popularitou hravě válcuje mnohé domácí tradice. Odpověď na otázku „proč“ však neleží jen v načepované sklenici tmavého piva, ale hluboko v naší historii, mentalitě a možná i v samotném názvu naší země.
Dědictví kmene Bójů
Prvním a nejčastějším vysvětlením české náklonnosti k Irsku je tzv. „keltská stopa“. Zatímco většina Evropy vnímá Kelty jako romantickou legendu, pro Čechy je to otázka identity. Byli to právě Keltové z kmene Bójů, kteří dali naší zemi latinský název Boiohaemum – Bohemia. Ačkoliv moderní genetika ukazuje, že naše krev je spíše mixem slovanských, germánských a dalších vlivů, archeologické nálezy z oppid, jako je Závist u Zbraslavi nebo Stradonice, v nás udržují pocit přímého napojení na keltskou civilizaci.
„Pro Čechy je keltská historie jakousi alternativou k té slovanské, která byla v minulosti často politicky zneužívána,“ vysvětluje sociolog Marek Novotný. „V keltské kultuře vidíme svobodu, sepětí s přírodou a jistou mystiku, která nám imponuje. Den svatého Patrika je tak pro mnohé nevědomým návratem ke kořenům, které vnímáme jako ušlechtilé a hrdé.“
Malý národ, velký soused
Kromě dávné historie nás s Iry pojí i velmi podobná historická zkušenost z posledních staletí. Irsko i české země jsou malé národy, které po staletí definovaly svou existenci v opozici vůči mocnému sousedovi – v jednom případě britskému, v druhém rakousko-uherskému a německému.
Tento „komplex malého národa“ vytvořil v obou kulturách specifický druh obranného mechanismu: černý humor, sebeironii a schopnost přežít nepřízeň osudu skrze písně a vyprávění. Když Ir v pubu vtipkuje o svém neštěstí, Čech v hospodě mu rozumí beze slov. Je to sdílená melancholie maskovaná za bujaré veselí, která tvoří neviditelný most mezi Vltavou a řekou Liffey.
Kultura hospody jako společný obývák
Nelze opomenout ani nejdůležitější sociální prostor obou národů – hospodu. Česká pivní kultura a irský koncept „pubu“ jsou si bližší, než by se na první pohled zdálo. Pro oba národy není hospoda jen místem konzumace alkoholu, ale komunitním centrem, kde se řeší politika, uzavírají obchody a udržuje ústní lidová slovesnost.
Zatímco český ležák je symbolem národní hrdosti, irský stout a whiskey se v Česku staly symbolem jakési „světové kvality“, která je nám ale přesto blízká svou neformálností. Den svatého Patrika tak nabízí ideální příležitost k rituálu, který Češi ovládají nejlépe: posezení s přáteli, tentokrát jen s drobnou estetickou změnou barvy nápojů a oděvů.
Patrik versus domácí světci
Zajímavý je i kontrast mezi popularitou svatého Patrika a českých patronů. Zatímco svatý Václav nebo Cyril s Metodějem jsou vnímáni spíše v kontextu státnosti, piety a církevních obřadů, svatý Patrik byl globálním marketingem úspěšně rebrandován na „patrona dobré zábavy“.
V zemi, která patří k nejvíce ateistickým na světě, je mnohem snazší přijmout světce, jehož oslava nevyžaduje klečení v kostele, ale tanec, hudbu a zelený klobouk. Patrik je v Česku vnímán jako postava z pohádky či popkultury, což z něj dělá přístupného hrdinu pro digitální generaci, která hledá zážitky, nikoliv dogmata.
Závěr: Jsme trochu Irové?
Češi neslaví Den svatého Patrika proto, že by se snažili být Iry. Slaví ho proto, že v irské kultuře vidí zrcadlo svých vlastních lepších stránek – radosti ze života navzdory historii, smyslu pro komunitu a hrdosti na tradice, které přežily staletí.
Až se tedy 17. března v českých městech opět rozezní irské housle, nebude to jen importovaná zábava. Bude to připomínka toho, že v globalizovaném světě jsou nám nejbližší ti, kteří se dokázali se svou malostí a údělem popasovat se stejným humorem a písní na rtech jako my. Možná, že ta trocha zelené barvy na našem oblečení jen zvýrazňuje to, co v nás bylo vždycky – srdce, které bije v rytmu starých keltských bubnů.
