Po celá tisíciletí byl nezpochybnitelným králem našich hvozdů. Medvěd hnědý, symbol síly a divočiny, obýval území dnešní České republiky od nížin až po vrcholky hor. Přesto stačilo pouhých několik století intenzivního lidského tlaku, aby tato majestátní šelma z české krajiny zcela zmizela. Příběh vyhynutí medvědů u nás není jen historií lovu, ale především kronikou měnícího se vztahu člověka k přírodě.
Ještě v raném středověku byli medvědi na našem území běžnou součástí fauny. Husté, neprostupné pralesy jim poskytovaly dostatek úkrytů i potravy. S postupující kolonizací krajiny, kácením lesů a zakládáním nových osad se však životní prostor šelem začal dramaticky zmenšovat. Střet byl nevyhnutelný. Medvěd, který ztratil své přirozené prostředí, začal napadat dobytek a v očích našich předků se změnil z uctívaného zvířete na nenáviděného škůdce.
Cílená likvidace a „hubení škodné“
Zlom nastal v 17. a 18. století. To, co bylo dříve nahodilým lovem pro maso či kožešinu, se změnilo v organizovanou vyhlazovací kampaň. Šlechta i panovníci vydávali patenty a nařízení, která lov medvědů nejen povolovala, ale přímo nařizovala. Císařovna Marie Terezie a později její syn Josef II. vypsali na odstřel velkých šelem finanční odměny. Medvěd byl oficiálně zařazen mezi „škodnou“ a jeho osud byl zpečetěn.
Lovecké statistiky z té doby jsou neúprosné. Jen na panství Schwarzenbergů v jižních Čechách byly v 18. století skoleny stovky kusů. S nástupem palných zbraní neměly šelmy šanci. Poslední útočiště nacházely v těžko přístupných horských oblastech Šumavy a Beskyd, ale i tam za nimi mířily hlavně pušek.
Poslední výstřel na Šumavě
Symbolickou tečkou za existencí původní populace medvěda hnědého v Čechách se stal rok 1856. Místem děje byla Šumava, konkrétně revír v okolí Želnavy. Právě zde, v neprostupných lesích pod horou Perník, žil poslední starý medvěd, kterého místní lesníci dobře znali a báli se ho.
Dne 14. listopadu 1856 se uskutečnila velká nátlačka, kterou vedl knížecí lesník Johann Jungwirth. Historické prameny hovoří o dramatickém honu, na jehož konci padl poslední šumavský medvěd. Vážil úctyhodných 116 kilogramů. Jeho smrt byla tehdy oslavována jako triumf civilizace nad divočinou. Dnes tuto událost připomíná kamenný pomník, takzvaný „Bärenstein“ (Medvědí kámen), který stojí na místě jeho skonu na Medvědí stezce. Vycpané tělo tohoto zvířete je dodnes k vidění v loveckém zámku Ohrada u Hluboké nad Vltavou, kde němým pohledem shlíží na návštěvníky jako memento ztracené divočiny.
Na Moravě a ve Slezsku, zejména v oblasti Beskyd, se medvědi udrželi o něco déle díky návaznosti na karpatské lesy. Poslední doložený úlovek v této oblasti se datuje k roku 1893 (některé zdroje uvádějí 1887). Na přelomu 19. a 20. století tak Česká republika zůstala zcela bez medvědů.
Návrat krále?
Více než sto let bylo ticho. Lesy se změnily, smíšené pralesy nahradily smrkové monokultury a krajinu protkaly silnice. Přesto se příroda ukázala jako neuvěřitelně odolná. Od 70. let 20. století začali biologové zaznamenávat ojedinělé pokusy medvědů o návrat, především ze sousedního Slovenska.
Dnes se medvědi opět objevují, zejména v Beskydech, kde se snaží znovu osídlit svá dávná teritoria. Jejich návrat je však složitý. Už jim nehrozí cílený odstřel vrchnosti, ale čelí novým hrozbám: pytláctví, fragmentaci krajiny a husté dopravě.
Příběh vyhubení medvědů v českých zemích nám dává lekci. Ukazuje, jak snadné je zničit populaci vrcholového predátora, a jak nesmírně obtížné, ne-li nemožné, je vrátit věci do původního stavu. Medvěd se do české krajiny vrací, ale zda v ní najde trvalý domov, záleží už jen na naší toleranci.
