Ivana Tykač se ve svém textu ptá, co by se stalo, kdyby bohatí začali stávkovat. Maluje apokalyptické scénáře zavřených nemocnic, nefunkčních bankomatů a kolapsu civilizace. Je to klasická hra na „Atlasovu vzpouru“, pokus vyděsit společnost představou, že bez oligarchů by se zastavil čas. Opak je ale pravdou. Kdyby třída ultrabohatých, kterou paní Tykač reprezentuje, přestala „pracovat“ tak, jak to dělá dnes, svět by se nezhroutil. Naopak – možná by se konečně narovnal.
Autorka se snaží vzbudit dojem, že ultrabohatí jsou ti nepostradatelní titáni, na jejichž bedrech leží tíha světa. Že jejich „správa majetku“ je tou esenciální prací, která nás drží naživu. To je však jen arogantní iluze. Skutečnost je taková, že ultrabohatí dnes ve své většině nevytvářejí hodnoty, ale pouze ohýbají realitu ve svůj prospěch. Jejich „práce“ nespočívá v budování blaha pro všechny, ale v budování plotů kolem vlastních privilegií.
Demokracie na prodej
Paní Tykač hovoří o daních, ze kterých se platí nemocnice a školy. Zapomíná však dodat to podstatné: ultrabohatí udělali z demokracie komoditu. Celý systém si přizpůsobili tak, aby jim sloužil.
Není to o tom, že platí daně. Je to o tom, že si hýčkají politické strany a dělají pomyšlení poslancům, aby byly daňové zákony napsány jim na míru. Jejich peníze deformují legislativní proces, ohýbají trh a likvidují férovou soutěž. Když oligarcha „spravuje majetek“, v reálu to často znamená, že jeho lobbisté tlačí na dotace, úlevy a zákony, které zabetonují jeho postavení. Pokud by tato činnost ustala – tedy ona „stávka“ – demokracie by se konečně mohla nadechnout.
Výroba poslušných janičářů
Autorka zmiňuje vzdělání. Ano, veřejné školství je financováno státem, ale svět ultrabohatých se od něj dávno odtrhl. Oni nepotřebují veřejné školy, oni si platí své vlastní, elitní instituce. Nikoliv proto, aby tam vychovali moudré občany, ale aby tam stvořili armádu loajálních nástupců.
V těchto soukromých inkubátorech se vychovávají „správně indoktrinovaní janičáři“. Lidé odtržení od reality běžného života, kteří jsou od dětství vedeni k jedinému: udržet a rozmnožit moc. Neučí se tam empatii nebo společenské odpovědnosti, ale technologiím moci a udržování statu quo. Pokud by ultrabohatí „stávkovali“ a přestali financovat tento paralelní svět elitářství, možná by se vrátila rovnost šancí.
Kdo koho ve skutečnosti potřebuje?
Představa paní Tykač, že když majitel továrny „skončí“, továrna zmizí, je úsměvná. Pokud by zítra všichni ultrabohatí přestali „pracovat“, elektrárny (jako ta v Lichterfelde nebo ty patřící manželovi autorky) by nepřestaly vyrábět elektřinu. Inženýři, technici a dělníci by do práce přišli dál. Lékaři by dál operovali. Pekárny by dál pekly.
To jediné, co by zmizelo, je vrstva, která z této práce odsává nadhodnotu. Zmizely by finanční spekulace, zmizely by tlaky na osekávání zaměstnaneckých práv a zmizelo by toxické ovlivňování veřejného mínění skrze vlastněná média.
Majetek, o kterém paní Tykač mluví, není produktem pouhé geniality jednotlivce. Je produktem práce celé společnosti, infrastruktury placené námi všemi a přírodních zdrojů, které si hrstka vyvolených privatizovala.
Bohatství bez odpovědnosti je parazitismus
Společnost nepotřebuje ultrabohaté k tomu, aby fungovala. Potřebuje lídry, vizionáře a správce, kteří chápou, že majetek je závazek, nikoliv zbraň. Pokud ultrabohatí nekonají skutečné dobro ve prospěch celku, pokud jejich hlavní „prací“ je kumulace moci, korumpování politiky a segregace vlastních dětí od zbytku světa, pak nejsou pro společnost přínosem. Jsou jejím břemenem.
Takže, paní Tykač, klidně stávkujte. Zavřete své think-tanky, odvolejte své lobbisty z parlamentu, přestaňte financovat své soukromé školy, stáhněte se na své jachty, podzemní bunkry a ostrovy. Svět se nezhroutí. Naopak, možná konečně začne fungovat pro lidi, a ne jen pro držitele kapitálu.
