V únoru a březnu 2014 Ruská federace po pečlivě naplánované a bleskově provedené operaci anektovala ukrajinský poloostrov Krym. Tento akt, který Moskva označila za „znovusjednocení“ a Západ odsoudil jako agresi a porušení mezinárodního práva, se stal jedním z nejvýznamnějších geopolitických momentů 21. století a předznamenal rozsáhlou válku na Ukrajině o osm let později. Analýza událostí odhaluje promyšlenou strategii Kremlu, která využila politického chaosu v Kyjevě a proruských nálad na poloostrově.
Přípravy v ovzduší převratu
Půda pro anexi byla připravována již delší dobu. Většinově ruskojazyčné obyvatelstvo Krymu se historicky a kulturně silně vázalo na Rusko a s nedůvěrou pohlíželo na prozápadní směřování Ukrajiny. Situace eskalovala na přelomu let 2013 a 2014 s protesty na kyjevském Majdanu, které vedly ke svržení proruského prezidenta Viktora Janukovyče. Tento mocenský zvrat v Kyjevě poskytl Moskvě ideální záminku k zásahu pod rouškou ochrany ruských občanů a ruskojazyčného obyvatelstva.
Klíčovou roli v přípravné fázi sehrály ruské speciální jednotky a zpravodajské služby. Již před oficiálním zahájením operace docházelo k posilování ruské vojenské přítomnosti na Krymu, kde měla Ruská federace legálně pronajatou námořní základnu v Sevastopolu. V týdnech předcházejících anexi se na poloostrově začaly objevovat neoznačené ozbrojené skupiny, později přezdívané „zelení mužíčci“. Tito vojáci, jejichž příslušnost k ruské armádě Moskva zpočátku vehementně popírala, byli ve skutečnosti příslušníky elitních ruských jednotek. Jejich úkolem bylo obsadit klíčové strategické body a vytvořit podmínky pro politické převzetí moci.
Bleskový průběh a zinscenované referendum
Samotná anexe proběhla s ohromující rychlostí a precizností. V noci na 27. února 2014 obsadili „zelení mužíčci“ budovy krymského parlamentu a vlády v Simferopolu. Následně byla pod jejich dohledem dosazena nová proruská vláda v čele se Sergejem Aksjonovem, vůdcem malé proruské strany Ruská jednota. Ukrajinské vojenské posádky na Krymu byly zablokovány a jejich velení, zaskočené a bez jasných rozkazů z Kyjeva, se nezmohlo na účinný odpor.
Vrcholem operace bylo narychlo zorganizované a mezinárodně neuznané referendum o statusu Krymu, které se konalo 16. března 2014. Obyvatelé měli na výběr mezi připojením k Ruské federaci a obnovením ústavy z roku 1992, která by Krymu zaručila širší autonomii v rámci Ukrajiny. Možnost zachování tehdejšího stavu na hlasovacím lístku chyběla. Referendum probíhalo za přítomnosti ozbrojených vojáků a masivní ruské propagandy. Podle oficiálních výsledků se pro připojení k Rusku vyslovilo 96,77 % hlasujících při účasti 83,1 %. Tyto údaje jsou však široce zpochybňovány a například zpráva Rady pro lidská práva při úřadu ruského prezidenta odhadla skutečnou účast na 30 až 50 % a podporu pro připojení na 50 až 60 %. Krymští Tataři, původní obyvatelé poloostrova, referendum z velké části bojkotovali.
Již 17. března vyhlásil krymský parlament nezávislost a o den později, 18. března 2014, podepsal ruský prezident Vladimir Putin v Kremlu smlouvu o přijetí Krymu a Sevastopolu do Ruské federace. Anexe byla formálně završena 21. března.
Následky: Izolace, represe a militarizace
Mezinárodní společenství anexi Krymu drtivou většinou odsoudilo. Valné shromáždění OSN přijalo rezoluci, která referendum označila za neplatné a potvrdila územní celistvost Ukrajiny. Spojené státy, Evropská unie a další země uvalily na Rusko sankce, které se zaměřily na klíčové sektory ruské ekonomiky a na osoby odpovědné za anexi. Rusku bylo také pozastaveno členství ve skupině G8.
Pro obyvatele Krymu měla anexe dalekosáhlé dopady. Zatímco část ruskojazyčného obyvatelstva změnu vítala, pro mnohé, zejména pro Krymské Tatary a etnické Ukrajince, začalo období útlaku a perzekucí. Ruské úřady zakázaly činnost Medžlisu, neformálního parlamentu Krymských Tatarů, a označily ho za extremistickou organizaci. Docházelo k únosům, mučení a politicky motivovaným procesům s kritiky anexe.
Poloostrov se po anexi stal silně militarizovanou zónou. Rusko zde výrazně posílilo svou vojenskou přítomnost, modernizovalo Černomořskou flotilu a rozmístilo nové zbraňové systémy. Krym se proměnil v předsunutou ruskou vojenskou základnu v Černém moři, což zásadně změnilo bezpečnostní situaci v celém regionu.
Ekonomické důsledky byly smíšené. Rusko investovalo značné prostředky do infrastruktury, nejviditelnějším projektem je stavba Kerčského mostu, který spojil Krym s ruskou pevninou. Poloostrov se však stal závislým na dodávkách z Ruska, zejména poté, co Ukrajina přerušila dodávky vody Severokrymským kanálem. Ceny rostly a životní úroveň mnoha obyvatel se nezlepšila.
Anexe Krymu v roce 2014 byla jasným signálem revizionistických ambicí Ruska a jeho ochoty použít vojenskou sílu k překreslení hranic v Evropě. Tento akt nejenže podkopal základy mezinárodního práva a bezpečnosti, ale stal se také předehrou k mnohem většímu konfliktu – plnohodnotné ruské invazi na Ukrajinu v roce 2022, která pokračuje dodnes a jejíž konec je v nedohlednu.
