Washington, D.C. – V americkém vojenském aparátu existuje síla, která je svou povahou naprosto unikátní. Jsou to civilisté i vojáci v jedné osobě, občané připraveni bránit svůj stát před přírodními katastrofami a vnitřními hrozbami, ale zároveň i plně integrovaná bojová síla schopná nasazení v globálních konfliktech. Řeč je o Národní gardě (National Guard), instituci s kořeny hluboko v koloniálních dějinách, jejíž duální role ji činí nepostradatelnou páteří americké bezpečnosti. Ale jak tato hybridní síla vznikla, kdo ji ve skutečnosti řídí a jaké úkoly plní v 21. století?
Historické kořeny: Od koloniální milice k ozbrojené rezervě
Příběh Národní gardy začíná dávno před zrodem Spojených států, v drsném prostředí koloniální Ameriky. První evropské osady, jako Jamestown (1607) a Plymouth (1620), byly závislé na svých vlastních ozbrojených občanech, kteří se sdružovali do milicí k ochraně před domorodými kmeny, piráty a útoky konkurenčních evropských mocností. První organizovaná milice byla zformována v kolonii Massachusetts v roce 1636 – událost, na kterou se moderní Národní garda hrdě odkazuje jako na svůj počátek.
Tyto rané milice byly složeny z občanů, kteří sloužili na částečný úvazek, trénovali jen zřídka a byli k dispozici pro místní obranu. Jejich význam dramaticky vzrostl během Americké revoluce, kdy se koloniální milice, doplněné o nově zformovanou Kontinentální armádu, staly klíčovou silou v boji za nezávislost. Po vítězství a přijetí Ústavy Spojených států byla role milice zakotvena v Článku I, Oddílu 8, který Kongresu svěřoval pravomoc „organizovat, ozbrojovat a disciplinovat milici“ a zároveň rezervoval státům jmenování důstojníků a výcvik milice.
Během 19. století se milice účastnily všech velkých konfliktů, včetně války v roce 1812 a americké občanské války, kde se mobilizovaly jako dobrovolnické pluky po boku pravidelné armády. Nicméně absence jednotných standardů, výcviku a vybavení vedla k jejich nekonzistentní efektivitě.
Zrození moderní Národní gardy: Militia Act of 1903
Zásadní zlom nastal s přijetím Militia Act z roku 1903, známého též jako Dick Act. Tento zákon, iniciovaný Kongresem po slabých výkonech některých milicí během španělsko-americké války, oficiálně rozdělil milici na dvě kategorie: „organizovanou milici“ a „neorganizovanou milici“. Organizovaná milice byla pojmenována Národní garda a její status byl definován jako součást ozbrojených sil Spojených států, byť s duální odpovědností vůči státu i federální vládě.
Dick Act stanovil, že Národní garda bude využívat stejné vybavení, uniformy a výcvikové standardy jako armáda. Federální vláda převzala většinu nákladů na výcvik a vybavení výměnou za to, že Gardu bude možné federalizovat a nasadit do celostátních nebo zahraničních konfliktů. Tím se z původně čistě státních milicí stala vycvičená a vybavená záloha federálních ozbrojených sil, což byl revoluční krok v americké vojenské politice.
Duální role a funkce: Sloužit doma i v zahraničí
Dnes Národní garda funguje na principu duálního mandátu – má jak státní, tak federální misi.
-
Státní mise (pod velením guvernéra):
-
Domácí krizová reakce: Toto je zřejmě nejznámější role Gardy. Jednotky jsou nasazovány k reakci na přírodní katastrofy (hurikány, povodně, lesní požáry, sněhové bouře), poskytují humanitární pomoc, zajišťují evakuaci, distribuují zásoby a pomáhají při obnově.
-
Podpora orgánů činných v trestním řízení: V případě rozsáhlých nepokojů nebo jiných krizí, které přesahují schopnosti místní policie, mohou být gardisté povoláni k udržení pořádku. Toto nasazení je však citlivé a podléhá přísným omezením daným Posse Comitatus Act, který obecně zakazuje používání federální armády (a federalizované Národní gardy) k vymáhání civilních zákonů. V rámci státní mise však mohou být jednotky Gardy použity guvernérem k podpoře policie.
-
Ochrana infrastruktury a kybernetická bezpečnost: Některé jednotky se specializují na ochranu kritické infrastruktury nebo na obranu proti kybernetickým útokům na státní úrovni.
-
-
Federální mise (pod velením prezidenta):
-
Podpora aktivních bojových operací: Garda tvoří významnou součást bojových rezerv USA. Gardisté jsou nasazováni po boku aktivních jednotek do válečných zón po celém světě, kde plní širokou škálu úkolů – od bojových misí přes logistiku, inženýrské práce, zdravotnickou podporu až po mírové operace.
-
Národní obrana: Poskytují posily pro obranu území Spojených států, včetně protivzdušné obrany (např. v roli stíhacích pilotů) a ochrany hranic.
-
Výcvik a připravenost: Členové Gardy se pravidelně účastní výcviků a cvičení, aby si udrželi vysokou úroveň připravenosti pro obě své mise.
-
Řízení a podřízenost: Složitá rovnováha pravomocí
Jedním z nejkomplikovanějších, ale zároveň nejefektivnějších aspektů Národní gardy, je její velení a podřízenost.
-
V době míru a při státních misích: Každá státní Národní garda (Armádní Národní garda a Letecká Národní garda) je pod přímou kontrolou guvernéra příslušného státu nebo teritoria. Guvernér je jejich vrchním velitelem. Administrativní a operační řízení zajišťuje Státní generální adjutant (Adjutant General), který je zpravidla jmenován guvernérem a je hlavním vojenským představitelem státu. Financování výcviku a vybavení pochází převážně od federální vlády, ale využití jednotek pro státní účely schvaluje guvernér.
-
Při federalizaci (federální mise): Prezident Spojených států má pravomoc federalizovat jednotky Národní gardy. To znamená, že jsou povolány do aktivní federální služby a podléhají přímo Prezidentovi Spojených států jako vrchnímu veliteli a skrze něj Ministerstvu obrany (Department of Defense) a příslušným složkám ozbrojených sil (Armáda USA nebo Letectvo USA). Během federalizace gardisté ztrácejí svůj civilní status a stávají se plnoprávnými členy aktivní armády nebo letectva. Tento proces se nazývá aktivace pod Title 10 (hlava 10 Kodexu USA).
-
Existuje také aktivace pod Title 32, kdy gardisté plní státní misi, ale federální vláda hradí náklady. V tomto případě zůstávají pod velením guvernéra, ale podléhají federálním vojenským zákonům a regulacím.
-
Tato flexibilní struktura umožňuje Gardě rychle reagovat na potřeby svého domovského státu, zatímco si udržuje schopnost nasazení na celostátní a globální úrovni. Je to neustálá rovnováha mezi loajalitou k vlajce státu a k vlajce federální, což z každého gardisty činí jedinečného „občana-vojáka“.
Osobní oběť a nepostradatelná služba
Členové Národní gardy jsou často muži a ženy, kteří mají civilní zaměstnání, rodiny a běžné životy. Zároveň se pravidelně účastní výcviku, víkendových cvičení a jsou připraveni opustit své civilní povinnosti, aby sloužili své zemi nebo státu. Jejich nasazení v Iráku, Afghánistánu, ale i při záchranných pracích po hurikánu Katrina či při ochraně Kapitolského komplexu během nepokojů, dokazuje jejich nepostradatelnou hodnotu.
Národní garda tak zůstává živoucím odkazem americké ústavní tradice občanské milice, která se vyvinula v moderní, profesionální a duálně loajální ozbrojenou sílu. Její role je stále klíčová, ať už chrání domovské komunity nebo prosazuje zájmy USA na vzdálených bojištích.
