Každý, kdo se podívá na mexickou vlajku, spatří dramatický výjev: orla sedícího na kaktusu, jak požírá hada. Tento prastarý symbol není jen státním znakem, ale epickou zkratkou bouřlivého a bolestného zrození národa, jehož identita je vytesána ze střetu světů, koloniální nadvlády a revolučního ohně.
Příběh Mexika nezačíná příjezdem Evropanů, ale hluboko v mytologii původních obyvatel. Podle legendy se kmeny Aztéků, známé také jako Mexikové, po staletí toulaly Střední Amerikou a hledaly znamení od svého boha Huitzilopochtliho. Ten jim přikázal usadit se na místě, kde spatří orla požírajícího hada na opuncii. Kolem roku 1325 toto znamení nalezli na malém ostrově uprostřed jezera Texcoco a založili zde své velkolepé hlavní město – Tenochtitlán. Z bažinatého ostrova vybudovali pomocí důmyslných kanálů a plovoucích zahrad metropoli, která svou velikostí a organizací ohromovala. V době svého vrcholu byl Tenochtitlán srdcem mocné říše, která si podmanila okolní národy.
Tento svět se však otřásl v základech v roce 1519, kdy na pobřeží přistálo několik stovek španělských dobrodruhů vedených Hernánem Cortésem. Aztécký vládce Moctezuma II. zpočátku přijal cizince s opatrnou diplomacií, možná i v domnění, že jde o návrat boha Quetzalcoatla. Brzy se však ukázalo, že cílem conquistadorů není přátelství, ale zlato a nadvláda.
Během dvou let se Cortésův malý oddíl, posílený o tisíce bojovníků z podrobených kmenů, které nenáviděly aztéckou nadvládu, pustil do dobývání. Navzdory statečnému odporu Aztéků rozhodla kombinace ocelových zbraní, koní, palných zbraní a především smrtících evropských nemocí, jako byly neštovice, proti nimž domorodci neměli imunitu. V srpnu 1521 padl Tenochtitlán v troskách a na jeho ruinách začali Španělé budovat nové město – Ciudad de México, hlavní město kolonie Nové Španělsko.
Následovalo tři sta let španělské nadvlády. Byla to doba hluboké transformace a zároveň útlaku. Původní náboženství bylo potlačeno a nahrazeno katolicismem, ačkoliv staré víry často přežívaly v synkretické podobě. Vznikla nová společnost s přísnou rasovou hierarchií. Na vrcholu stáli Španělé narození v Evropě, pod nimi kreolové (potomci Španělů narození v Americe) a na nejnižších příčkách byli mesticové (míšenci), domorodci a afričtští otroci. Kolonie se stala zdrojem obrovského bohatství pro španělskou korunu, zejména díky těžbě stříbra, zatímco většina místních obyvatel žila v chudobě.
Jiskra odporu však nikdy zcela neuhasla. Na počátku 19. století, inspirován myšlenkami osvícenství a revolucemi v Americe a Francii, začal mezi kreoly sílit pocit nespokojenosti. Skutečný výbuch přišel 16. září 1810, kdy kněz Miguel Hidalgo y Costilla v malém městě Dolores zazvonil na kostelní zvon a pronesl plamennou výzvu k povstání. Jeho „Výkřik z Dolores“ (Grito de Dolores) odstartoval desetiletí trvající válku za nezávislost.
Boj byl brutální a chaotický. Po popravě Hidalga převzali vedení další vůdci, jako José María Morelos, ale povstání bylo nakonec potlačeno. Paradoxně, nezávislost nakonec v roce 1821 vybojoval Agustín de Iturbide, původně španělský důstojník, který změnil stranu. Zrodil se nový stát, který si do svého znaku vetkl právě onu prastarou aztéckou legendu o orlu a hadovi.
Cesta ke stabilnímu národu však byla ještě dlouhá a plná vnitřních konfliktů, ztráty území a cizích intervencí. Přesto byl položen základ moderního Mexika – země s hlubokými indiánskými kořeny, nesmazatelným koloniálním dědictvím a hrdým revolučním duchem, který dodnes definuje její komplexní a fascinující identitu.
