Když 26. ledna 1788 vplula První flotila pod velením kapitána Arthura Phillipa do zátoky Port Jackson, dnešního sydneyského přístavu, začala se psát nová, dramatická kapitola v dějinách kontinentu. Pro Britské impérium to byl začátek nové trestanecké kolonie, strategické opory v Pacifiku a příslib nekonečných zdrojů. Pro původní obyvatele, kteří tuto zemi nazývali domovem po více než 65 000 let, to byl počátek katastrofy, jež navždy změnila jejich svět. Kolonizace Austrálie je příběhem neuvěřitelné houževnatosti, brutálního konfliktu a postupného zrodu moderního národa, jehož jizvy se hojí dodnes.
Předkoloniální Austrálie – Tisíce let starý domov
Než se na obzoru objevily britské plachty, nebyla Austrálie prázdnou zemí, jak ji Evropané na základě doktríny terra nullius (země nikoho) vnímali. Byla domovem stovek rozmanitých národů a kmenů, které hovořily více než 250 jazyky a měly komplexní sociální struktury, zákony a hluboké duchovní spojení s půdou. Každý kout krajiny, od vyprahlého vnitrozemí po úrodná pobřeží, byl protkán příběhy a významem, které se předávaly z generace na generaci skrze umění, písně a obřady. Tito lidé byli prvními astronomy, ekology a umělci kontinentu. Jejich existence byla důkazem dokonalé adaptace na často nehostinné prostředí, avšak na střet s nově příchozími připraveni nebyli.
Důvody pro kolonizaci – Ztracená Amerika a nový vězeňský dvůr
Impulsem pro britskou invazi byla událost na druhé straně světa – ztráta amerických kolonií v roce 1783. S nezávislostí Spojených států přišlo Britské impérium o klíčové místo, kam deportovalo své odsouzence. Britské věznice byly přeplněné a plovoucí vězeňské lodě, tzv. hulky, kotvící na Temži, představovaly tikající časovanou bombu sociálních nepokojů a nemocí.
Vzpomnělo se na zprávy kapitána Jamese Cooka, který v roce 1770 zmapoval východní pobřeží a pojmenoval jej Nový Jižní Wales. Jeho botanik, Sir Joseph Banks, vychvaloval zátoku Botany Bay jako ideální místo pro osídlení. Ačkoli byla jeho hodnocení přehnaně optimistická, myšlenka vzdálené trestanecké kolonie, odkud by byl útěk téměř nemožný, se zdála být dokonalým řešením. Kromě toho hrály roli i strategické zájmy – založení základny v Pacifiku mělo posílit britský vliv proti sílící Francii.
První flotila a založení Sydney
V květnu 1787 vyplulo z Portsmouthu jedenáct lodí První flotily. Na palubě bylo přes 1400 lidí, z toho přibližně 780 trestanců (mužů i žen), odsouzených za zločiny od drobných krádeží po vážnější delikty. Společně s nimi cestovali vojáci, úředníci a jejich rodiny. Po osmi měsících strastiplné plavby dorazili do Botany Bay, kde však kapitán Phillip rychle zjistil, že místo postrádá dostatek pitné vody a bezpečné kotviště.
O několik kilometrů severněji objevil jednu z nejlepších přírodních zátok na světě – Port Jackson. Zde, v malé zátoce, kterou pojmenoval Sydney Cove na počest ministra vnitra, byla 26. ledna 1788 formálně založena kolonie Nový Jižní Wales. První roky byly bojem o přežití. Osadníci čelili hladomoru, neznámým chorobám a naprosté neznalosti místního prostředí. Půda byla neúrodná, evropské plodiny selhávaly a dovednosti trestanců, převážně městských zlodějů, byly pro farmaření nepoužitelné. Kolonie přežila jen díky přísné disciplíně guvernéra Phillipa a zásobovacím lodím z Anglie.
Expanze a střet kultur – Války na hranicích
Jak se kolonie stabilizovala a začala expandovat do vnitrozemí za účelem nalezení lepší zemědělské půdy, střet s původními obyvateli se stal nevyhnutelným a brutálním. To, co následovalo, je dnes označováno jako „Frontier Wars“ (pohraniční války) – série nesčetných, často nezdokumentovaných konfliktů, které trvaly více než jedno století.
Pro Aboridžince představoval příchod Evropanů existenční hrozbu. Ztráceli přístup k tradičním zdrojům potravy a vody, jejich posvátná místa byla znesvěcena a jejich komunita decimovaly zavlečené nemoci, jako byly neštovice, spalničky a chřipka, proti nimž neměli žádnou imunitu. Odhaduje se, že jen v prvních letech po příchodu První flotily zemřelo na epidemii neštovic více než 50 % domorodé populace v okolí Sydney.
Původní obyvatelé se však nevzdali bez boje. Vůdci jako Pemulwuy z kmene Eora vedli partyzánskou válku proti osadníkům v okolí Sydney, zatímco v Tasmánii (tehdy Van Diemenova země) a později v Západní Austrálii a Queenslandu probíhaly krvavé konflikty. Odpověď kolonistů byla často nemilosrdná – masakry celých kmenů, otravy studní a násilné rozptylování komunit se staly běžnou praxí. Převaha v podobě střelných zbraní a organizované vojenské síly nakonec zlomila odpor, ale za cenu téměř úplného zničení mnoha domorodých kultur. Doktrína terra nullius poskytovala právní a morální ospravedlnění pro zábory půdy a násilí, které je doprovázelo.
Od trestanecké kolonie k národu – Zlatá horečka a svobodní osadníci
V průběhu 19. století se charakter australských kolonií začal měnit. Transportace trestanců do Nového Jižního Walesu byla ukončena v roce 1840 (do jiných částí, jako je Západní Austrálie, pokračovala až do roku 1868). Stále více lidí přicházelo jako svobodní osadníci, lákáni příslibem levné půdy a nového života.
Největší zlom však přišel v roce 1851, kdy bylo ve Victorii a Novém Jižním Walesu objeveno zlato. Zlatá horečka rozpoutala masovou migraci, jakou kontinent dosud nezažil. Během jediné dekády se populace Austrálie ztrojnásobila. Z celého světa, včetně Británie, Irska, Německa, Spojených států a Číny, přicházeli lidé hledat své štěstí.
Tento příliv obyvatelstva dramaticky akceleroval ekonomický rozvoj, vedl k založení velkých měst jako Melbourne a podnítil poptávku po politické autonomii. Kolonie postupně získávaly vlastní vlády a parlamenty. Zlatá horečka také zformovala australskou národní identitu – ideál „kamarádství“ (mateship), nedůvěru k autoritám a víru v rovnost příležitostí, i když se tato rovnost často nevztahovala na domorodé obyvatele a čínské migranty.
Odkaz kolonizace a cesta k usmíření
-
ledna 1901 se šest australských kolonií spojilo a vytvořilo federaci – Australský svaz. Nový národ byl zrozen, ale jeho základy byly postaveny na hlubokém a bolestivém rozporu. Na jedné straně stál příběh úspěšného budování prosperující, demokratické a multikulturní společnosti. Na druhé straně přetrvávaly nezacelené jizvy vyvlastnění, násilí a systematické diskriminace původních obyvatel.
Tento dvojí odkaz definuje moderní Austrálii dodnes. Až v roce 1992 australský Nejvyšší soud v přelomovém rozhodnutí Mabo v. Queensland (No 2) právně vyvrátil doktrínu terra nullius a uznal, že domorodé vlastnické právo k půdě existovalo před příchodem Evropanů. V roce 2008 se vláda oficiálně omluvila „ukradeným generacím“ – dětem domorodého původu, které byly v průběhu 20. století násilně odebírány svým rodinám.
Debata o minulosti stále pokračuje, nejviditelněji ve sporu o datum státního svátku. Pro mnohé je 26. leden, Australia Day, oslavou zrodu moderního národa. Pro původní obyvatele a jejich spojence je to však „Den invaze“ nebo „Den přežití“, připomínka začátku jejich utrpení.
Kolonizace Austrálie tak zůstává komplexním a bolestivým procesem, jehož důsledky formují australskou společnost, politiku a kulturu. Příběh o tom, jak se trestanecká kolonie stala prosperujícím národem, nelze oddělit od tragického příběhu nejstarší žijící kultury na světě, která i přes všechno přežila a dnes usiluje o své právoplatné místo v srdci australského příběhu. Cesta k plnému usmíření je stále dlouhá.
