Brusel – V prosinci 2019, jen několik dní po svém nástupu do funkce, představila předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová plán, který si klade za cíl fundamentálně přeměnit ekonomiku a společnost 27 členských států. Zelená dohoda pro Evropu, jak byl tento soubor politických iniciativ nazván, není ničím menším než pokusem o revoluci: učinit z Evropy do roku 2050 první klimaticky neutrální kontinent. Tento strategický krok nebyl náhlým vnuknutím, ale vyvrcholením let rostoucího tlaku, vědeckých varování a politických jednání, za nimiž stáli klíčoví evropští politici odhodlaní reagovat na existenční hrozbu změny klimatu.
Impuls z Paříže a tlak veřejnosti
Kořeny Zelené dohody sahají minimálně do roku 2015, kdy byla v Paříži podepsána přelomová klimatická dohoda. Téměř 200 zemí světa se tehdy zavázalo udržet globální oteplování výrazně pod 2 °C ve srovnání s předindustriální érou. Pro Evropskou unii, která se dlouhodobě profiluje jako lídr v ochraně klimatu, se Pařížská dohoda stala nejen závazkem, ale i hnacím motorem pro ambicióznější politiku.
Rámcové cíle však samy o sobě nestačily. Zásadní roli sehrál rostoucí tlak evropské veřejnosti, zejména mladých lidí. Hnutí jako „Fridays for Future“, inspirované švédskou aktivistkou Gretou Thunbergovou, mobilizovalo miliony studentů a občanů po celém kontinentu. Jejich hlasité a naléhavé výzvy k okamžité akci vytvořily politickou atmosféru, v níž bylo pro evropské lídry stále obtížnější odkládat zásadní rozhodnutí. Volby do Evropského parlamentu na jaře 2019 potvrdily tento trend, když strany se silným ekologickým programem zaznamenaly výrazné zisky.
Architekti dohody: Von der Leyenová a Timmermans
V tomto kontextu se Ursula von der Leyenová, čerstvě zvolená předsedkyně Evropské komise, rozhodla učinit z boje proti klimatickým změnám svou hlavní prioritu. V projevu, kterým představila svou vizi, označila Zelenou dohodu za „evropský moment přistání na Měsíci“ a novou strategii růstu pro EU. Cílem bylo ukázat, že ekologická transformace není hrozbou pro prosperitu, ale naopak příležitostí k modernizaci, inovacím a vytvoření nových pracovních míst.
Klíčovou postavou pro realizaci této vize se stal nizozemský politik Frans Timmermans, jemuž byla svěřena nově vytvořená pozice výkonného místopředsedy Evropské komise pro Zelenou dohodu. Timmermans, zkušený diplomat a politik, se stal hlavní tváří a vyjednavačem dohody, objížděl členské státy a snažil se přesvědčit skeptiky o nutnosti a výhodách přechodu na zelenou ekonomiku. Jeho úkolem bylo nejen prosazovat klimatické cíle, ale také zajistit, aby transformace byla spravedlivá a nenechala nikoho pozadu.
Proč taková ambice? Věda a ekonomika jako hlavní důvody
Hlavním motivem pro vznik Zelené dohody byla a je vědecká shoda na urgentní potřebě řešit klimatickou krizi. Prestižní světové organizace a vědecké panely, včetně Mezivládního panelu pro změnu klimatu (IPCC), opakovaně varovaly před nevratnými dopady globálního oteplování, pokud lidstvo radikálně nesníží emise skleníkových plynů. Extrémní výkyvy počasí, jako jsou vlny veder, dlouhotrvající sucha, požáry a povodně, se již stávaly v Evropě častějšími a intenzivnějšími.
Druhým pilířem argumentace byla ekonomická vize. Zelená dohoda byla od počátku koncipována jako strategie, která má oddělit hospodářský růst od využívání přírodních zdrojů. Cílem je transformovat evropskou ekonomiku na moderní, konkurenceschopnou a efektivní, která bude lídrem v oblasti čistých technologií. Investice do obnovitelných zdrojů energie, energetické účinnosti, udržitelné mobility a oběhového hospodářství mají vytvořit nové trhy a pracovní příležitosti a snížit závislost EU na dovozu fosilních paliv z nestabilních regionů.
Jádro dohody: Klimatická neutralita a spravedlivá transformace
Ústředním a právně závazným cílem Zelené dohody je dosažení klimatické neutrality do roku 2050. To znamená, že EU jako celek nebude do atmosféry vypouštět více skleníkových plynů, než kolik je schopna pohltit. Jako mezikrok byl stanoven cíl snížit do roku 2030 emise o nejméně 55 % ve srovnání s rokem 1990. Tyto cíle byly zakotveny v Evropském klimatickém zákoně, který jim dodal právní váhu.
Aby bylo těchto cílů dosaženo, Komise představila balíček legislativních návrhů známý jako „Fit for 55“. Ten pokrývá širokou škálu sektorů – od energetiky a průmyslu přes dopravu a budovy až po zemědělství. Zahrnuje například reformu systému obchodování s emisními povolenkami (EU ETS), přísnější emisní normy pro automobily, podporu obnovitelných zdrojů či strategii pro renovaci budov.
Tvůrci dohody si byli vědomi, že takto rozsáhlá transformace bude mít výrazné sociální a ekonomické dopady, zejména v regionech závislých na těžbě uhlí a energeticky náročném průmyslu. Proto byl jako nedílná součást dohody zřízen Mechanismus pro spravedlivou transformaci, jehož klíčovým nástrojem je Fond pro spravedlivou transformaci. Tento fond má za cíl finančně podpořit nejvíce zasažené regiony, jako jsou uhelné regiony v Polsku, Německu či České republice, a pomoci jim s diverzifikací ekonomiky, rekvalifikací pracovníků a tvorbou nových udržitelných pracovních míst.
Zelená dohoda pro Evropu, schválená Evropskou radou a podpořená Evropským parlamentem, tak představuje nejkomplexnější a nejambicióznější plán na ochranu klimatu na světě. Její vznik byl reakcí na vědecké poznatky, volání občanů a politické odhodlání čelit jedné z největších výzev naší doby. Cesta k jejímu naplnění je plná výzev, ale její architekti a zastánci ji vnímají jako jedinou možnou cestu k zajištění udržitelné a prosperující budoucnosti pro Evropu.
