V análech světového inženýrství existuje jen málo projektů, které by tak dokonale symbolizovaly střet průmyslového pokroku s touhou po záchraně historického dědictví. Jedním z nich je bezpochyby přesun děkanského kostela Nanebevzetí Panny Marie v Mostě. Na podzim roku 1975 se tisíce tun vážící gotický klenot vydal na neuvěřitelnou cestu po kolejích, aby unikl jisté zkáze v hlubinách uhelného lomu. Tento čin, zapsaný v Guinnessově knize rekordů, je dodnes fascinující ukázkou lidské vynalézavosti a zároveň mementem zaniklého města.
Důvod: Město obětované černému zlatu
Příběh přesunu kostela je neoddělitelně spjat s osudem starého Mostu. Pod historickým jádrem města se totiž nacházela obrovská a kvalitní ložiska hnědého uhlí, která se stala v éře socialistického Československa strategickou surovinou. V 60. letech padlo definitivní a nemilosrdné rozhodnutí: starý Most bude kompletně zlikvidován, aby uvolnil místo rozšiřující se povrchové těžbě. Domy, náměstí, divadlo – vše muselo ustoupit obřím rypadlům.
Uprostřed tohoto plánovaného zániku však stál architektonický skvost – pozdně gotický děkanský kostel z 16. století, postavený po velkém požáru města. Jeho demolice by znamenala nenahraditelnou kulturní ztrátu. Rozpoutala se proto bouřlivá debata mezi odborníky, památkáři a politickými orgány. Zvažovaly se tři varianty: ponechat kostel na původním místě jako pilíř uprostřed lomu, rozebrat ho a znovu postavit jinde, nebo se pokusit o nemožné – přesunout ho jako celek. Přestože poslední možnost zněla jako sci-fi, vláda nakonec v roce 1964 překvapivě schválila právě tento odvážný plán.
Technické řešení: Operace kolos
Přípravy na přesun trvaly několik let a představovaly vrchol tehdejšího československého inženýrství. Projekt vedli experti z podniku Transfera Praha a na výrobě speciální techniky se podílely především závody Škoda Plzeň.
Nejprve bylo nutné kostel připravit na obrovskou zátěž. Kolem celého obvodu stavby byl vybudován masivní železobetonový věnec, který budovu zpevnil jako krunýř. Interiér byl vyztužen ocelovou konstrukcí. Nejcennější gotické klenby a vnitřní vybavení byly demontovány a uskladněny. Věž, která by svou vahou a výškou celou operaci zkomplikovala, byla rozebrána s tím, že bude na novém místě znovu postavena.
Následoval nejkritičtější krok – oddělení 12 000 tun vážícího kolosu od jeho původních základů. Dělníci postupně vybourali základy a nahradili je 620 ocelovými nosníky. Na tyto nosníky byl kostel „posazen“.
Pro samotný přesun byl vyvinut unikátní systém. Pod ocelovou konstrukci bylo umístěno 53 speciálních transportních podvozků, z nichž každý měl osm kol. Tyto podvozky se pohybovaly po čtyřech paralelních kolejových drahách položených na speciálně zpevněném terénu. Pohon zajišťovaly hydraulické lisy, které posouvaly podvozky po kolejích nesmírně pomalým a kontrolovaným tempem.
Cesta dlouhá 841 metrů
Slavnostní okamžik nastal 30. září 1975. Po stisknutí tlačítka se celý kostel s neznatelným trhnutím pohnul. Cesta na nové místo, vzdálené přesně 841,1 metru, trvala 27 dní. Rychlost se pohybovala mezi 1 až 3 centimetry za minutu. Týmy geodetů a techniků nepřetržitě monitorovaly každý milimetr pohybu a pomocí laserů kontrolovaly stabilitu budovy. Celý svět sledoval tento technický zázrak v přímém přenosu.
Dne 27. října 1975 kostel úspěšně dorazil na své nové místo na okraji nově budovaného sídlištního Mostu. Tam byl usazen na nové železobetonové základy. Následovala náročná, více než desetiletá fáze rekonstrukce, během níž se do kostela vrátily klenby a byla znovu postavena věž. V roce 1993 byl kostel slavnostně znovu vysvěcen.
Přesun mosteckého kostela je dodnes považován za největší transport zděné budovy v historii. Stal se nejen symbolem záchrany kulturního dědictví, ale i tichým svědkem zaniklého světa – připomínkou města, které muselo ustoupit uhlí, zatímco jeho nejcennější památka se díky lidskému umu vydala na svou životní pouť.
