Z popela komunismu k ekonomickým tygrům: Jak se změnilo Polsko, Česko, Slovensko a Maďarsko za 34 let

Když se v roce 1990 rozplynula železná opona, stály Polsko, Československo a Maďarsko na startovní čáře nové éry. Zdědily ekonomiky v rozkladu, zdevastované dekádami centrálního plánování, s technologicky zaostalým průmyslem a nulovou zkušeností s tržním hospodářstvím. Dnes, o více než tři desetiletí později, jsou tyto země pevnými členy Evropské unie a NATO, jejichž životní úroveň se dramaticky zvýšila. Jejich cesty k prosperitě však byly odlišné a jejich současná ekonomická kondice odhaluje jak ohromující úspěchy, tak nové výzvy.

Startovní bloky v roce 1990: Společná bída, odlišné problémy

Výchozí pozice trojice zemí, které později vytvořily jádro Visegrádské skupiny, byla sice podobná, ale ne identická. Všechny se potýkaly s nekonkurenceschopným těžkým průmyslem, skrytou nezaměstnaností, nedostatkem spotřebního zboží a absencí soukromého sektoru. Rozdíly však předurčily jejich budoucí směřování.

• Polsko: Bylo na pokraji ekonomického kolapsu. Zemi sužovala hyperinflace dosahující stovek procent, obchody zely prázdnotou a zahraniční dluh byl ohromný. Politicky však mělo náskok díky hnutí Solidarita. Právě Polsko se jako první odhodlalo k radikální „šokové terapii“ pod vedením ministra financí Leszka Balcerowicze, která zahrnovala liberalizaci cen, prudkou devalvaci měny a otevření trhu. Byl to bolestivý, ale nezbytný krok k zastavení rozvratu.

• Československo: Bylo považováno za „korunního prince“ postkomunistické transformace. Mělo nejvyšší životní úroveň v bloku, relativně nízký zahraniční dluh a silnou průmyslovou tradici. Sametová revoluce proběhla hladce a země měla pověst stability. I zde byla přijata rychlá transformace, jejímž symbolem se stala kupónová privatizace, unikátní experiment masového přesunu státního majetku do rukou občanů.

• Maďarsko: Často označované za „nejveselejší barák v socialistickém táboře“, mělo díky „gulášovému komunismu“ Jánose Kádára určité zkušenosti s tržními prvky již před rokem 1989. To mu zajistilo mírnější přechod, ale za cenu obrovského zahraničního dluhu, který byl v přepočtu na obyvatele nejvyšší v regionu. Maďarsko vsadilo na pomalejší reformy a prodej státních podniků především zahraničním investorům.

Cesty transformace: Různé recepty na úspěch

Devadesátá léta byla dekádou bouřlivých změn. V Československu došlo k rozdělení federace v roce 1993, což se zprvu jevilo jako ekonomická hrozba zejména pro Slovensko. Obě země však rozchod zvládly překvapivě dobře.

Česká republika pokračovala v rychlé privatizaci, která sice rychle vytvořila kapitálový trh, ale zároveň přinesla problémy v podobě „tunelování“ a neefektivního řízení podniků. Ekonomika se však opírala o silnou průmyslovou základnu a blízkost Německa.

Slovensko se po počátečních potížích za vlády Vladimíra Mečiara na začátku tisíciletí nadechlo k radikálním reformám (rovná daň, důchodová reforma), které z něj udělaly „tatranského tygra“ a přilákaly masivní zahraniční investice, zejména do automobilového průmyslu.

Polsko se po počátečním šoku z Balcerowiczova plánu postupně stabilizovalo. Jeho transformace byla méně závislá na prodeji velkých podniků zahraničním firmám a více na vzniku desetitisíců nových malých a středních firem. Polská ekonomika se ukázala jako neuvěřitelně odolná – jako jediná v EU se vyhnula recesi během finanční krize v roce 2009.

Maďarsko díky brzkému přílivu zahraničního kapitálu rychle modernizovalo svůj průmysl. Závislost na zahraničních investorech se však později stala i politickým tématem, které přispělo k nástupu Viktora Orbána a jeho „neortodoxní“ ekonomické politiky po roce 2010.

Klíčovým milníkem pro všechny byl vstup do Evropské unie v roce 2004. Přístup na jednotný trh a masivní přísun evropských dotací akceleroval růst, modernizoval infrastrukturu a zvýšil konkurenceschopnost.

Současnost: Bohatší, ale před novými výzvami

Dnes jsou ekonomiky těchto zemí k nepoznání. Životní úroveň se přiblížila západní Evropě a města jako Varšava, Praha, Bratislava či Budapešť se stala moderními metropolemi. Pohled na klíčové ukazatele však odhaluje přetrvávající rozdíly.

Česká republika si stále drží pozici nejbohatší země regionu v přepočtu HDP na obyvatele. Její ekonomika je však silně závislá na německém a především automobilovém průmyslu, což představuje riziko. Potýká se s pomalejším růstem a hrozbou tzv. „pasti středních příjmů“, kdy země není schopna přejít od výroby k ekonomice s vyšší přidanou hodnotou založené na inovacích.

Polsko je dnes bezpochyby ekonomickým gigantem regionu. Jeho 38milionový trh a diverzifikovaná ekonomika, která není závislá na jednom odvětví, mu dávají obrovskou sílu a odolnost. Polsko masivně investuje do infrastruktury a armády a stává se klíčovým hráčem v Evropě. V životní úrovni stále mírně zaostává za Českem, ale rozdíl se rychle zmenšuje.

Slovensko, které jako jediné přijalo euro, zažilo obrovský skok vpřed. Jeho ekonomika je však, podobně jako česká, extrémně závislá na výrobě automobilů, což ji činí zranitelnou vůči globálním cyklům. Země se také potýká s výraznými regionálními rozdíly mezi bohatým západem a chudším východem.

Maďarsko zvolilo specifickou cestu státního kapitalismu s důrazem na podporu „národních šampionů“ a daňovými úlevami pro zahraniční investory. Tento model přinesl růst, ale za cenu vysoké inflace, slabé měny a politických sporů s EU, které ohrožují přístup k evropským fondům.

Společná budoucnost, společné výzvy

Příběh transformace Polska, Česka, Slovenska a Maďarska je příběhem fenomenálního úspěchu. Z ruin plánovaného hospodářství se zrodily dynamické tržní ekonomiky, které svým občanům zajistily svobodu a prosperitu, o níž se generacím před rokem 1989 ani nesnilo.

Dnes však všechny tyto země stojí před podobnými výzvami: demografická krize, nutnost přechodu na zelenou energetiku, potřeba investic do vzdělání a inovací, aby se vymanily z pasti středních příjmů. Geopolitická situace po ruské agresi na Ukrajině navíc ukázala, jak křehká je stabilita, kterou považovaly za samozřejmost. Cesta z roku 1990 byla dlouhá a úspěšná, ale závod o budoucí prosperitu střední Evropy zdaleka nekončí.