Pokud se podíváme na aktuální debatu o energetice optikou rozhovoru s expertem Ivanem Noveským, vyvstává před námi obraz, který má daleko k zelené idyle prezentované vládními brožurami. Píše se rok 2026 a Česko stojí na rozcestí. Na jedné straně je tlak na budování tzv. „akceleračních zón“ pro větrné elektrárny, na straně druhé tvrdá data o jejich (ne)účinnosti a varování před nevratným poškozením krajiny. Při hlubším zamyšlení se zdá, že sázka na vítr v české kotlině není ani tak otázkou ekologie, jako spíše otázkou obřího byznysu zaplaceného z kapes daňových poplatníků.
Ekonomika postavená na hlavu
Základním argumentem pro větrníky bývá tvrzení, že jde o nejlevnější zdroj energie. Noveský však tato tvrzení rozbíjí s brutalitou inženýrských čísel. Jak může být zdroj levný, když jeho provoz vyžaduje masivní dotace a garantované výkupní ceny, které převyšují náklady na výrobu z uhlí či plynu (i po započtení emisních povolenek)?
Je absurdní, že státní gigant ČEZ, ačkoliv umí vyrobit elektřinu levněji, je nucen hrát hru, kde se „občasná“ energie z větru vykupuje dráž. Celý systém působí jako ekonomické perpetuum mobile naruby – když vítr fouká (často v celém regionu najednou), je elektřiny přebytek a její cena padá k nule či do záporu. Když nefouká, nevyrábí se nic a musí zaskakovat drahé zálohy. Ve výsledku tak občan platí dvakrát: jednou v ceně elektřiny za dotace pro investory a podruhé za udržování fosilních záloh, které musí „topit pod kotlem“, aby síť nezkolabovala.
Vrtule, co se v zimě netočí
Zřejmě nejpádnějším důkazem o technické nesmyslnosti sázky na vítr v našich podmínkách je statistika z prvního čtvrtletí roku 2025. V období, kdy je poptávka po energiích nejvyšší (zima, tma, mráz), vyrobily větrníky pouhých 0,8 % elektřiny v ČR. To je statistická chyba, nikoliv pilíř energetické bezpečnosti.
Argumentace, že vítr v zimě nahradí výpadek solárních panelů, se tak ukazuje jako lichá. Spoléhat se na zdroj, který dodává energii „podle rozmarů počasí“, v průmyslové zemi s hustým osídlením, je hazardem. Pokud se zbavíme stabilních zdrojů (uhlí) dříve, než postavíme nové jaderné bloky, a budeme spoléhat na větrníky, koledujeme si o blackouty nebo o závislost na dovozu.
Almužna za zničený domov
Rozměr, který nelze ignorovat, je sociální a krajinný. Plánovaná monstra o výšce přes 200 metrů (vyšší než Petřín či hora Blaník nad terénem) mají trvale změnit ráz české krajiny. Způsob, jakým se investoři snaží zlomit odpor obcí, připomíná spíše praktiky z dob Divokého západu než moderní demokracie. Nabízení „almužny“ chudým obcím výměnou za souhlas s výstavbou, která znehodnotí nemovitosti a kvalitu života v širokém okolí, je morálně pochybné.
Jak upozorňuje Noveský, zisk z těchto projektů (v řádech miliard) odtéká k investorům, zatímco rizika, hluk, stroboskopický efekt a zhyzděný horizont zůstávají místním. Označovat odpor místních obyvatel za „ruskou dezinformaci“ je pak už jen zoufalým pokusem odvést pozornost od podstaty problému. Lidé neprotestují kvůli propagandě, ale proto, že nechtějí mít za humny průmyslovou zónu místo přírody.
Závěr: Kdo to zaplatí?
Komentář k textu Ivana Noveského lze shrnout jednoduše: Větrníky v ČR nedávají ekonomický ani technický smysl v měřítku, které si vláda vysnila. Jsou doplňkem, který se snaží tvářit jako základ. Pokud budeme ignorovat fyzikální zákony a ekonomickou realitu ve prospěch ideologie, zaplatíme za to všichni – ve fakturách za elektřinu, v daních a v pohledu na nenávratně zničenou krajinu. Energetika potřebuje stabilitu a inženýrský přístup, nikoliv „akcelerační zóny“ pro dotační barony.
