Po téměř sto letech od svého objevení nepřestává Věstonická venuše, ikona českého i světového pravěku, fascinovat vědce a veřejnost. Díky nejmodernějším technologiím se nyní podařilo nahlédnout hluboko do jejího nitra a odhalit tajemství, která byla po 29 000 let skryta v pálené hlíně. Výsledky nejnovějšího výzkumu, provedeného týmem odborníků z Moravského zemského muzea a technologického institutu CEITEC v Brně, přepisují naše chápání nejen samotné sošky, ale i života a myšlení lidí, kteří ji stvořili.
Je vysoká pouhých 11,5 centimetru, přesto je její význam monumentální. Věstonická venuše, nalezená v roce 1925 v popelišti pravěkého sídliště mezi Dolními Věstonicemi a Pavlovem týmem Karla Absolona, je nejstarší známou keramickou soškou na světě. Tento symbol plodnosti, umění a duchovního života lovců mamutů je národním pokladem, který je pro svou křehkost vystavován jen při výjimečných příležitostech. Právě její zranitelnost dlouho bránila detailnějšímu průzkumu. Až nyní, s příchodem nedestruktivních metod, se vědci odvážili poodhalit její závoj tajemství.
Digitální pohled do nitra
Srdcem nového výzkumu se stal speciální mikro-počítačový tomograf (mikro-CT), který dokáže vytvořit extrémně detailní 3D model zkoumaného objektu, aniž by ho jakkoli poškodil. „Je to jako provést kompletní digitální pitvu, aniž bychom se sošky byť jen dotkli skalpelem,“ vysvětluje s nadšením vedoucí výzkumného týmu. „Poprvé v historii jsme mohli vidět její vnitřní strukturu, složení materiálu a detaily, které byly dosud pouhými spekulacemi.“
Výsledky skenování byly ohromující. Potvrdilo se, že venuše není vyrobena z čisté hlíny. Její tvůrci použili promyšlenou směs místní spraše, vody a – což je klíčové zjištění – příměsí, které dávají sošce její jedinečné vlastnosti. Uvnitř materiálu byly identifikovány drobné úlomky kostí, uhlíky a dokonce i kousky mamutoviny. Nejednalo se o náhodné nečistoty. Pravěký umělec vědomě vytvořil „recepturu“, která měla pravděpodobně nejen technologický, ale i symbolický či rituální význam. Přidání kostního popela mohlo například zlepšit vlastnosti hlíny při vypalování.
Praskliny, které vyprávějí příběh
Jedním z největších překvapení byla vnitřní struktura sošky. Tomograf odhalil síť mikroskopických i větších prasklin, které vznikly během vypalovacího procesu. To podporuje dlouho diskutovanou teorii, že venuše, a možná i další podobné figurky nalezené v oblasti, nebyly zamýšleny jako trvanlivé idoly, ale spíše jako objekty pro jednorázový rituál.
„Zdá se, že sošky byly vkládány do ohně ještě vlhké. Vlivem prudkého žáru a vnitřního pnutí pak v ohni praskaly, či dokonce explodovaly. Tento akt zničení mohl být vrcholem nějakého obřadu – možná rituálu spojeného s plodností, transformací nebo komunikací se světem duchů,“ říká archeolog Petr Neruda z Moravského zemského muzea. Venuše, která tento proces „přežila“, je tak možná spíše šťastnou náhodou než záměrným výsledkem. Je svědkem dramatu, které se odehrávalo u pravěkých ohnišť.
Otisk prstu, který oživuje minulost
Již dříve byl na zádech venuše identifikován otisk prstu. Nová analýza s vysokým rozlišením však přinesla fascinující zpřesnění. Podle antropologů patřil otisk dítěti nebo adolescentovi ve věku mezi 7 a 15 lety. Tento nepatrný, osobní dotek naprosto mění vnímání sošky. Kdo bylo to dítě? Pomocník šamana? Učedník, který připravoval hlínu? Nebo snad přímo tvůrce?
Tento detail nás přenáší o desítky tisíc let zpět a umožňuje nám téměř cítit přítomnost konkrétního člověka. Venuše přestává být jen anonymním artefaktem a stává se osobním svědectvím. Je to hmatatelný otisk života, zamrzlý v čase.
Nové otázky místo starých odpovědí
Ačkoli moderní věda odhalila mnohá tajemství Věstonické venuše, zároveň vyvolala nové otázky. Proč byla vyrobena s takovou péčí, pokud byla určena k rituálnímu zničení? Jakou roli hrálo dítě v jejím vzniku? Byla soška symbolem konkrétní bohyně, portrétem skutečné ženy, nebo snad šamanskou pomůckou?
Jisté je, že tvůrci venuše nebyli primitivní divoši. Byli to lidé s hlubokými znalostmi materiálů, přírodních procesů a komplexním duchovním světem. Byli to první technologové a umělci, kteří experimentovali s keramikou tisíce let předtím, než se stala běžnou součástí lidské kultury pro výrobu nádob.
Věstonická venuše tak i nadále zůstává zahalena aurou mystéria. Každý nový objev nám sice přiblíží svět lovců mamutů, ale zároveň ukáže, jak mnoho toho stále nevíme. Tato malá hliněná kráska není jen kusem pravěkého umění. Je to brána do dávno zmizelé mysli, svědectví o lidské tvořivosti a věčný symbol naší touhy porozumět vlastním kořenům. A díky nejnovějším objevům je její příběh ještě bohatší a podmanivější než kdy dříve.
