Sto let se učíme o atentátu v Sarajevu, národnostních třenicích a diplomatických aliancích. Méně často se však mluví o tom, že za kulisami politiky hrály svou roli i peníze – a že finanční a hospodářské zájmy mohly být jedním z klíčových motorů konfliktu, který změnil tvář Evropy.
Průmyslový kolos na vzestupu
Na přelomu 19. a 20. století se Evropa měnila v laboratoř moderního průmyslu. Zatímco Británie si stále užívala pověst „dílny světa“, její prvenství už nebylo nedotknutelné. Německo, sjednocené teprve v roce 1871, dokázalo během čtyř dekád vystřelit mezi průmyslové velmoci. V produkci uhlí, oceli i chemického průmyslu začalo britského rivala dohánět – a v některých oblastech i překonávat.
Tento ekonomický vzestup Německa vyvolával obavy v Londýně i Paříži. „Soupeření o trhy a průmyslové prvenství nebylo jen otázkou prestiže, ale i přežití. Každý z velkých hráčů chtěl mít jistotu přístupu k surovinám a zákazníkům,“ vysvětluje historik Jan Rychlík.
Boj o kolonie a obchodní cesty
Koloniální impéria byla nejen symbolem moci, ale i zdrojem bohatství. Afrika a Asie nabízely suroviny potřebné pro rozvoj průmyslu: kaučuk, měď, ropa či bavlna. Kdo měl přístup k těmto zdrojům, měl zároveň ekonomickou výhodu.
Británie ovládala klíčové námořní cesty, včetně Suezského průplavu. Francie si budovala pozici v severní a západní Africe. Německo se do koloniálního závodu zapojilo později a jeho územní zisky byly omezené. V Berlíně proto rostl pocit, že „místo na slunci“ je Německu upíráno.
Zbrojaři a bankéři
Za rostoucím napětím nestály jen politici a generálové, ale i průmyslníci a finančníci. Obrovské zbrojní koncerny – německý Krupp, francouzský Schneider-Creusot nebo britský Vickers – profitovaly z každého nového zbrojního programu.
„V letech před válkou vidíme jasný závod v námořním zbrojení. Každá nová britská bitevní loď znamenala objednávky pro loděnice a ocelárny, každé německé dělo zajišťovalo práci tisícům dělníků v Essenu,“ připomíná vojenský historik Hew Strachan.
Do hry vstupovaly i banky. Vedle velkých národních institucí, jako byla Bank of England nebo Banque de France, působily také významné rodinné dynastie. Mezi nimi vynikali například Rothschildové, působící v Londýně, Paříži a Vídni, nebo Warburgové v Hamburku. Jejich původ byl různorodý – od židovských rodin přes tradiční protestantské a katolické rody až po čistě státní instituce – a ukazoval na mezinárodní charakter tehdejší finanční sféry. Tyto banky a dynastie poskytovaly státní půjčky a podílely se na financování válečných zakázek, podobně jako průmyslnické rody Kruppů, Schneiderů či britští vlastníci koncernu Vickers v oblasti zbrojní výroby.
Bankéři i zbrojaři tak těžili ze situace: čím více států zbrojilo, tím více rostly zakázky a úroky z válečných půjček.
Ekonomické tlaky působily i uvnitř jednotlivých států. V Německu a Rakousku-Uhersku se prohlubovaly sociální rozdíly, sílily dělnické hnutí a volání po reformách. V Rusku byla ekonomika stále zaostalá a nespokojenost obyvatel hrozila novými nepokoji.
Pro politické elity mohla válka znamenat způsob, jak odvést pozornost od domácích problémů a sjednotit obyvatelstvo pod vlajkou vlastenectví. „Válka se stala prostředkem, jak udržet status quo – i za cenu obrovského rizika,“ uvádí Rychlík.
Očekávání rychlého zisku
V roce 1914 se málokdo domníval, že konflikt bude trvat čtyři roky a pohltí desítky milionů životů. Politici i generálové počítali s krátkou válkou, která přinese reparace, územní zisky a nové trhy.
Německo plánovalo po vítězství na západní frontě rozšířit svůj vliv na Belgii a severní Francii – tedy průmyslově i obchodně cenné oblasti. Francie snila o znovuzískání Alsaska-Lotrinska. Británie si chtěla pojistit námořní nadvládu. A Rakousko-Uhersko doufalo, že si upevní pozici na Balkáně, strategickém prostoru pro přístup k surovinám a obchodním cestám.
Ekonomická rivalita v číslech
- Německo mezi lety 1871–1913 zvýšilo svůj podíl na světovém exportu zhruba z 10 na 17 %.
- Británie naopak ve stejném období klesla z více než 20 % na asi 14 %.
- Francie i Rakousko-Uhersko zaostávaly, ale obávaly se, že budou hospodářsky pohlceny silnějším sousedem.
Tento trend jasně ukazoval, že ekonomická rovnováha Evropy se posouvá – a že někteří hráči se mohli cítit motivováni k preventivnímu kroku.
Finanční rozměr zapomenutý v učebnicích
Samozřejmě nelze říci, že by první světová válka byla „válkou bankéřů“ nebo že ji někdo cynicky rozpoutal jen kvůli zisku. Rozhodnutí o mobilizaci padala v atmosféře strachu, nedůvěry a aliancí, které zavazovaly spojence k rychlým reakcím.
Nicméně nelze přehlížet, že finanční a hospodářské motivy konfliktu byly přítomné od samého počátku. Válka nebyla jen střetem národů, ale i soubojem ekonomických systémů, průmyslových gigantů a koloniálních zájmů.
Výsledkem nebyl rychlý zisk, ale hospodářská katastrofa. Evropa po roce 1918 zůstala zadlužená, koloniální mapy se proměnily a Spojené státy se z věřitele staly hlavním ekonomickým vítězem. Pro mnohé průmyslníky a bankéře však válka opravdu znamenala obrovské zakázky a krátkodobé zisky.
Když dnes vzpomínáme na příčiny první světové války, mluvíme o nacionalismu, spojenectvích a atentátu v Sarajevu. Ale v pozadí všech těchto událostí byla i ekonomická rivalita a finanční kalkul. Boj o trhy, suroviny a obchodní cesty se stal neviditelným motorem, který rozpohyboval dějiny směrem k nejničivějšímu konfliktu své doby.
