Po desetiletí platila rovnice, že jizvu po povrchové těžbě uhlí nejlépe zahojí voda. Vznik obřích jezer, nových „moří“ v srdci průmyslové krajiny, byl vnímán jako symbolická tečka za érou prachu a strojů. Stále více odborníků však ukazuje na jiné, mnohem přínosnější řešení: nechat velkou část území přírodě. Metoda zvaná sukcese, tedy přirozená obnova, se ukazuje být nejen levnější, ale především ekologicky nesrovnatelně hodnotnější.
Tradiční přístup k obnově krajiny po těžbě, známý jako technická rekultivace, se soustředil na rychlé a viditelné změny. Terén se zarovnal, navezla se ornice a vysázely se buď lesní monokultury, nebo se založila zemědělská půda. Hydrická rekultivace, tedy zatopení zbytkových jam, pak představovala vrcholné dílo – vytvoření rozsáhlé vodní plochy pro rekreaci. Vznikla tak jezera jako Most nebo Milada, která bezesporu plní rekreační funkci. Tento přístup má však své skryté a zásadní nevýhody.
Problém umělých jezer: Biologicky chudé „vany“
Zatopený lom často připomíná obrovskou vanu s nepřirozeně strmými břehy. Chybí zde pozvolné přechody a mělčiny, takzvané litorální zóny, které jsou pro vodní život naprosto klíčové. Právě v mělkých prohřátých vodách se rozmnožují obojživelníci, žije zde vodní hmyz a nacházejí potravu ptáci. Hluboké, studené a tmavé dno rekultivačních jezer je často bez kyslíku a hostí jen minimum života. Vzniká tak sice impozantní, ale z hlediska biodiverzity velmi chudý ekosystém.
Navíc je napouštění těchto gigantických jam extrémně nákladné a časově náročné, trvá i desítky let. V době rostoucího sucha a nejistoty ohledně vodních zdrojů je otázka, zda je smysluplné vázat obrovské objemy vody v jednom velkém, ekologicky nepříliš produktivním celku.
Síla přirozené obnovy: Nová divočina plná života
Oproti tomu stojí sukcese – proces, kdy je plocha ponechána přirozenému vývoji. To, co se na první pohled může zdát jako zanedbání povinnosti, je ve skutečnosti nejefektivnější a nejlevnější forma obnovy. Na „měsíční krajině“ lomu se jako první uchytí nenáročné, takzvané pionýrské druhy rostlin a dřevin, jako jsou břízy, vrby či topoly. Půda, chudá na živiny, paradoxně přitahuje mnoho vzácných a ohrožených druhů rostlin a hmyzu, které z naší přehnojené zemědělské krajiny již téměř vymizely.
Klíčovým přínosem sukcese je vznik pestré mozaiky nejrůznějších biotopů. Na místě bývalého lomu tak vedle sebe vznikají suché písčité pláně, husté křoviny, drobné tůně a mokřady, které se samovolně plní vodou, i mladý les. Právě tato rozmanitost je magnetem pro život. Posttěžební prostory ponechané samovolnému vývoji se stávají útočištěm pro desítky zvláště chráněných druhů živočichů. Hnízdí zde vzácní ptáci, jako je linduška úhorní nebo bělořit šedý, a daří se zde motýlům, ještěrkám i hadům. Tyto lokality se tak paradoxně stávají jedněmi z druhově nejbohatších v celé České republice.
Ekonomika a ekologie ruku v ruce
Argumenty pro sukcesi nejsou jen ekologické, ale i ekonomické. Náklady na ponechání území přírodě jsou zlomkové ve srovnání s technickými rekultivacemi. Podle studií může být technická rekultivace až padesátkrát dražší než ponechání prostoru přírodním procesům. Místo milionových investic do přesunů zeminy a osazování se investuje do monitoringu a případných drobných zásahů, které podpoří žádoucí vývoj.
Ukazuje se, že nejlepším řešením pro krajinu zasaženou těžbou není snaha ji co nejrychleji vrátit do podoby, jakou měla před sto lety, ani ji přetvořit v jednotvárnou rekreační zónu. Největším darem je ponechat ji jejímu osudu a umožnit vznik nové, divoké a pestré krajiny. Ta nejenže výrazně zvyšuje biodiverzitu a ekologickou stabilitu regionu, ale nabízí i unikátní prostor pro poznání a tichou rekreaci. Dnes již existuje shoda, že by přirozené sukcesi měly být ponechány desítky procent ploch po těžbě, což je trend viditelný například v sousedním Německu. Vznik „nové divočiny“ na místě bývalých lomů tak není rezignací, ale naopak nejlepším možným vkladem do budoucnosti naší krajiny.
