Berlín, Německo – Systém spropitného v německých restauracích se odráží od amerického modelu povinných procent a představuje pro mnoho cizinců zajímavou směsici dobrovolnosti, zvyku a zákonných povinností. Ačkoliv zde obsluha není existenčně závislá na štědrosti hostů jako v USA, spropitné (německy Trinkgeld) je stále vnímáno jako ocenění dobrých služeb. Jeho fungování a především zdanění je však pevně ukotveno v německých zákonech.
Kultura spropitného: Mezi 5 až 10 procenty jako výraz spokojenosti
V Německu, podobně jako v Rakousku či České republice, je běžnou praxí nechat v restauracích spropitné ve výši 5 až 10 % z celkové útraty. Nejedná se o povinnost, ale o zvyklost, kterou zákazník dává najevo svou spokojenost s obsluhou a kvalitou jídla. V případě, že host není spokojen, nemusí nechat žádné spropitné a nikdo se nad tím nebude pozastavovat.
Na rozdíl od některých jiných zemí se v Německu spropitné nenechává ležet na stole. Běžným postupem je při placení sdělit obsluze částku, kterou si má strhnout, včetně spropitného. Například při účtu 46 eur je běžné říci „50“ (fünfzig) a obsluha si ponechá zbytek. Při platbě kartou je proces podobný a terminály často nabízejí možnost zadat spropitné přímo, ačkoliv hotovost je pro personál často preferovanější variantou, protože se tak peníze dostanou přímo k němu. U menších částek v kavárnách nebo bistrech je obvyklé jednoduše zaokrouhlit účet na nejbližší euro.
Zdanění spropitného: Klíčový je způsob předání
Zásadní otázkou, která řeší i české restauratérské asociace, je zdanění spropitného. Německá legislativa v tomto ohledu rozlišuje dva základní scénáře. Pokud zákazník dává spropitné dobrovolně a přímo zaměstnanci (ať už v hotovosti nebo kartou, kde je jasně odděleno jako spropitné pro konkrétní osobu), je tento příjem pro zaměstnance osvobozen od daně z příjmu a odvodů na sociální a zdravotní pojištění. Německý zákon o dani z příjmu toto specifikuje s podmínkou, že spropitné je poskytnuto třetí stranou (zákazníkem) nad rámec běžné odměny za práci a je dáno dobrovolně.
V situaci, kdy spropitné (zejména to placené kartou) putuje nejprve na účet zaměstnavatele, který ho následně přerozděluje mezi zaměstnance (například do společného „tronku“ pro celý personál včetně kuchařů), situace se mění. V tomto okamžiku se spropitné stává součástí mzdy a podléhá tak standardnímu zdanění a odvodům. Pro zaměstnance je tato varianta výrazně méně výhodná.
Právě tento model je často inspirací pro debaty v jiných zemích, včetně České republiky, kde se volá po legalizaci spropitného, která by zaměstnancům v gastronomii umožnila tento příjem oficiálně přiznat, což by jim mohlo pomoci například při žádosti o hypotéku.
Mzdy v gastronomii a význam spropitného
Důležitým faktorem, který odlišuje německý systém od amerického, je existence zákonem stanovené minimální mzdy. Zaměstnanci v německé gastronomii mají garantovaný základní příjem, který není primárně závislý na spropitném. Spropitné tak představuje vítaný, ale doplňkový příjem.
Navzdory tomu je spropitné pro mnoho pracovníků v restauracích nezanedbatelným zdrojem příjmů, který vylepšuje jejich celkovou finanční situaci. V kontextu rostoucích nákladů a inflace, které nutí restauratéry zvyšovat ceny, se otázka spropitného a jeho spravedlivého rozdělení stává stále relevantnější.
Závěrem lze říci, že německý model spropitného představuje funkční kompromis. Na jedné straně zachovává dobrovolnost a přímou vazbu mezi spokojeností zákazníka a odměnou pro obsluhu, na straně druhé poskytuje jasná daňová pravidla, která zvýhodňují přímé předání peněz zaměstnanci. Je to systém, který respektuje jak gesto zákazníka, tak práva a povinnosti zaměstnance i zaměstnavatele.
