Zatímco se evropští lídři stále snaží obhajovat kurz zelené transformace, nově zveřejněná data za rok 2025 ukazují alarmující realitu. Podle nejnovějšího Policy Briefu think-tanku Realistická energetika a ekologie dosáhly dotace pro obnovitelné zdroje ve Velké Británii v rámci mechanismu rozdílových smluv (CfD) v uplynulém roce rekordní výše 2,64 miliardy liber (cca 78 miliard korun). Dokument, který ostře kritizuje současné směřování unijní i britské energetiky, označuje tento systém za „legální loupež“ a varuje před nevratnou ztrátou evropské prosperity ve prospěch Asie.
Miliardy mizející v moři
Zpráva, která se opírá o detailní data analytika Davida Turvera z ledna 2026, odhaluje, že rok 2025 byl pro dotační byznys v energetice absolutně rekordní. Z celkové částky 2,64 miliardy liber putovaly více než 2 miliardy jen na účty provozovatelů větrných elektráren na moři (offshore wind).
„Nejedná se o investici do budoucnosti, ale o masivní transfer bohatství od produktivních subjektů a domácností směrem k rent-seeking korporacím,“ uvádí se v analýze. Mezi největší příjemce těchto veřejných peněz patří projekty jako Hornsea 1 nebo Walney Extension. Významnou část koláče si ukrojila i biomasa, konkrétně elektrárna Drax, která za spalování dřevní hmoty inkasovala stovky milionů liber, přičemž kritici tento proces označují za eufemismus pro ničení lesů pod hlavičkou ekologie.
Analýza upozorňuje, že nejvíce dotací bylo vyplaceno v závěru roku 2025. Jen v listopadu dosáhly platby historického maxima 311 milionů liber. Autoři dokumentu varují, že vzhledem k indexaci realizačních cen o inflaci budou tyto náklady v dalších letech jen narůstat, což se nutně promítne do účtů za energie pro koncové spotřebitele.
Mechanismus zkázy: Jak funguje CfD
Jádrem kritiky je samotný mechanismus Contracts for Difference (CfD). Ten garantuje výrobcům tzv. realizační cenu (strike price). Pokud je tržní cena elektřiny nižší než tato garantovaná cena, stát (respektive spotřebitel v poplatcích) doplácí výrobci rozdíl.
Podle autorů Policy Briefu tento systém zcela popírá základní tržní principy. „Vytváří se zde uzavřený kruh neefektivity. Nabídka je uměle nucena do sítě bez ohledu na reálnou poptávku. To vede k situacím, kdy v době silného větru padají tržní ceny k nule, což ale paradoxně zvyšuje nároky na dotace, které musí někdo zaplatit,“ vysvětluje dokument.
Text se v této souvislosti odvolává na ekonomické školy klasického liberalismu, zejména na myšlenky F. A. Hayeka a Ludwiga von Misese. Současný stav přirovnává k „osudné domýšlivosti“ centrálních plánovačů, kteří se domnívají, že dokáží určit správnou cenu lépe než trh. Výsledkem je podle analýzy destrukce cenových signálů, které jsou nezbytné pro racionální ekonomickou kalkulaci.
Lafferova křivka a ubrousková teorie v praxi
Zajímavou pasáží zprávy je aplikace tzv. Lafferovy křivky na současnou energetickou politiku. Autoři připomínají slavný příběh z roku 1974, kdy ekonom Arthur Laffer na ubrousku v restauraci načrtl křivku ukazující, že příliš vysoké zdanění vede k poklesu výběru daní, protože dusí ekonomickou aktivitu.
V kontextu energetiky autoři argumentují, že implicitní zdanění energií (skrze poplatky na OZE a emisní povolenky) již překročilo únosnou mez. „Vysoké náklady na energii působí jako regresivní daň, která nejvíce dopadá na nejchudší vrstvy a malé podniky. Tato politika dusí ekonomiku, odčerpává likviditu z produktivních sektorů a přesouvá ji do technologicky nespolehlivých projektů,“ tvrdí analýza.
Dokument jde ještě dál a v duchu Frédérica Bastiata označuje tyto dotace za formu „legální loupeže“, kdy stát bere peníze daňových poplatníků, aby financoval projekty, které by na volném trhu nepřežily.
Únik prosperity na východ
Jedním z nejzávažnějších varování, které z textu vyplývá, je hrozba totální deindustrializace Evropy. Vysoké ceny energií, hnané vzhůru dotačními mechanismy a systémem emisních povolenek, činí evropský průmysl nekonkurenceschopným.
Autoři zavádějí termín „únik prosperity“. Zatímco Evropa se snaží o „čistou“ energii za cenu astronomických nákladů, průmyslová výroba se přesouvá do Asie, zejména do Číny a Indie. Tyto země pragmaticky využívají levných fosilních paliv k budování své ekonomické hegemonie. „Evropská unie se stává obětí vlastního ideologického dirigismu. Likvidujeme vlastní průmysl ve prospěch emisně nešetrných provozů v Asii. Globální emise tak neklesají, pouze se přesouvají jinam spolu s naším bohatstvím,“ varuje zpráva.
Tento trend má i bezpečnostní rozměr. Přesunem klíčových odvětví a závislostí na dodávkách surovin pro „zelené“ technologie z Číny se Evropa dostává do nebezpečné asymetrické závislosti na autoritářských režimech.
Sociální bomba a energetická chudoba
Analýza se nevyhýbá ani sociálním dopadům. Upozorňuje, že náklady na zelenou transformaci nenesou bohaté korporace čerpající dotace, ale běžné domácnosti. Energetická chudoba podle autorů není v roce 2026 důsledkem nedostatku zdrojů, ale politickým rozhodnutím.
„Peníze, které by rodiny mohly investovat do vzdělání nebo úspor, končí na účtech korporací napojených na státní aparát. Jsme svědky tyranie organizovaných menšin – lobby obnovitelných zdrojů – nad neorganizovanou většinou daňových poplatníků,“ píše se v ostré kritice.
Zpráva také vyvrací mýtus o „čistotě“ podporovaných zdrojů. Připomíná devastaci mořských ekosystémů obřími větrnými parky a nehumánní podmínky těžby vzácných kovů v zemích třetího světa, které jsou pro výrobu turbín a panelů nezbytné.
Výzva k okamžitému zastavení „zeleného šílenství“
Závěr Policy Briefu je nekompromisní. Autoři požadují okamžité zastavení dotačních kol (jako je britské AR7) a revizi stávajících smluv. Varují, že pokud bude současný trend pokračovat, Evropu čeká ekonomická marginalizace, sociální nepokoje a pád životní úrovně.
„Návrat k principům klasického liberalismu, volného obchodu a energetické racionalitě je jedinou cestou, jak zabránit totálnímu kolapsu evropské konkurenceschopnosti,“ uzavírá dokument. Rekordní miliardy vyplacené v roce 2025 tak podle think-tanku nejsou důvodem k oslavě, ale spíše „náhrobním kamenem evropské průmyslové modernity“.
Text jasně naznačuje, že boj o podobu energetiky není jen technickou debatou o kilowatthodinách, ale fundamentálním střetem o ekonomickou svobodu a budoucí prosperitu západní civilizace. Zda tento apel vyslyší politické špičky v Bruselu či Londýně, zůstává otázkou, na kterou zatím neexistuje optimistická odpověď.
