Zatímco evropští lídři mluví o nutnosti „válečné ekonomiky“ a doplňování prázdných skladů v souvislosti s konfliktem na Ukrajině, výrobci zbraní narážejí na nečekaný problém. Nejsou to chybějící suroviny ani nedostatek zakázek, ale neochota bankovního sektoru poskytovat úvěry. Přestože se bezpečnostní situace v Evropě dramaticky změnila, finanční instituce se nadále drží vnitřních pravidel, která zbrojní průmysl odsouvají na vedlejší kolej.
V posledních dvou letech se v Bruselu i v národních metropolích skloňuje potřeba masivního investování do obrany. Realita v kancelářích komerčních bank je však jiná. Firmy vyrábějící munici, obrněná vozidla nebo radarové systémy si stěžují, že získat běžný provozní úvěr, natož financování na stavbu nové haly, je procesem na měsíce s nejistým výsledkem. Proč se banky v EU brání sektoru, který je nyní pro přežití kontinentu klíčový?
Hlavním důvodem jsou takzvaná kritéria ESG (Environmental, Social, and Governance). Tato pravidla pro společenskou odpovědnost a udržitelnost se stala biblí moderního investování. Po dlouhá léta byl zbrojní průmysl v rámci těchto tabulek zařazen do stejné kategorie jako tabákový průmysl, hazard nebo pornografie – tedy mezi sektory, které jsou „sociálně škodlivé“.
Mnoho bankovních domů si v uplynulém desetiletí nastavilo vnitřní etické kodexy, které jim přímo zakazují financovat výrobu zbraní a střeliva. I když EU nyní oficiálně tvrdí, že obranný průmysl není v rozporu s principy udržitelnosti, banky jsou opatrné. Obávají se, že pokud by do svých portfolií zahrnuly „špinavé“ zbrojní investice, jejich ESG rating by klesl. To by následně odradilo velké institucionální investory, jako jsou penzijní fondy, které jsou na tyto ukazatele extrémně citlivé.
Regulační mlha a EU taxonomie
Druhým pilířem odporu je nejasná legislativa. Evropská unie sice vytvořila tzv. Taxonomii pro udržitelné aktivity, ale ta se dlouho věnovala především ekologii. Diskuse o tom, zda má existovat i „sociální taxonomie“, která by definovala, co je prospěšné pro společnost, uvízla na mrtvém bodě.
Banky se tak ocitly v právním vakuu. Na jednu stranu na ně politici tlačí, aby zbrojařům půjčovali, na druhou stranu je bankovní dohled (např. Evropská centrální banka) přísně kontroluje z hlediska rizikovosti. Zbrojní výroba je specifická: má dlouhé cykly, závislost na vládních zakázkách a vysokou míru politického rizika. Pro bankovního analytika je často jednodušší a bezpečnější schválit úvěr na stavbu logistického centra než na linku na výrobu dělostřeleckých granátů.
Banky jsou instituce citlivé na nálady veřejnosti. Po dekády v Evropě převládal pacifismus a představa, že investice do armády jsou vyhozené peníze. Přestože se veřejné mínění po únoru 2022 změnilo, banky se stále obávají kampaní aktivistických skupin. Obraz „banky financující smrt“ je pro marketingové oddělení velkých finančních domů noční můrou.
Tento problém se netýká jen obřích nadnárodních korporací, ale i malých a středních podniků v dodavatelském řetězci. Firmy vyrábějící speciální těsnění nebo elektroniku mohou mít problém s vedením účtu jen proto, že jejich konečným odběratelem je ministerstvo obrany.
Hledání cesty ven: Role EIB
Změna přichází jen pomalu. Klíčovým hráčem se stává Evropská investiční banka (EIB). Ta měla donedávna striktně zakázáno financovat výrobu zbraní a munice. Pod tlakem členských států však došlo k mírnému rozvolnění pravidel. EIB nyní může financovat technologie „dvojího užití“ (dual-use), tedy takové, které slouží civilistům i armádě (např. drony nebo komunikační systémy).
Evropští politici nyní volají po tom, aby bankovní sektor uznal, že „bezpečnost je základním předpokladem pro udržitelnost“. Argumentují, že bez fungující obrany nebude existovat žádné stabilní prostředí pro ekologii ani sociální rozvoj.
Dokud se však politické deklarace nepropíší do konkrétních metodik hodnocení rizik a ESG manuálů, bude evropský zbrojní průmysl nadále bojovat s podfinancováním. V situaci, kdy Spojené státy a asijské mocnosti masivně dotují své obranné kapacity, představuje neochota evropských bank zásadní strategickou nevýhodu. Pokud má být Evropa schopna se sama bránit, musí se její finanční svět smířit s tím, že zbrojní průmysl není etickou zátěží, ale nezbytnou pojistkou existence.
