Dětská hřiště jsou pro mnohé rodiny synonymem bezstarostné zábavy a zdravého pohybu na čerstvém vzduchu. Smích dětí, které zdolávají prolézačky, houpou se na houpačkách nebo sjíždějí skluzavky, je idylickým obrázkem. Pod povrchem této radosti se však mohou skrývat neviditelná rizika, která mohou vést k nepříjemným, a někdy i vážným zraněním. Nedostatečná údržba, zastaralé vybavení či konstrukční vady herních prvků bohužel stále přispívají ke statistikám dětských úrazů napříč Evropou.
Přestože přesná celoevropská data specificky mapující úrazy způsobené výhradně špatným technickým stavem hřišť nejsou snadno dostupná kvůli rozdílným metodikám sběru, odborníci a organizace zabývající se bezpečností dětí se shodují, že tento faktor hraje nezanedbatelnou roli. Nejčastější příčinou úrazů na hřištích jsou sice pády, avšak jejich závažnost a pravděpodobnost může být výrazně ovlivněna právě stavem vybavení a okolí.
Jaké jsou tedy nejčastější „pasti“, které na děti na zanedbaných hřištích číhají? Na prvním místě je to nevyhovující nebo poškozený bezpečnostní povrch pod herními prvky. Zatímco moderní hřiště by měla být vybavena certifikovanými povrchy tlumícími dopad (pryžová dlažba, sypké materiály jako písek či štěpka v dostatečné vrstvě), na starších nebo špatně udržovaných hřištích se často setkáváme s udusanou hlínou, betonem nebo nedostatečnou vrstvou tlumícího materiálu. Pád i z menší výšky pak může mít mnohem vážnější následky.
Bezpečnost dětských hřišť v EU: Německo sází na riziko, Belgie na prevenci
Dalším častým nešvarem jsou opotřebované nebo zlomené části herních prvků. Uvolněná madla na prolézačkách, prasklé schůdky u skluzavek, zrezivělé a oslabené řetězy houpaček či poškozené sedáky – to vše představuje přímé ohrožení. Dítě se může zranit nejen při pádu způsobeném selháním takového prvku, ale i o ostré hrany zlomených částí. S tím souvisí i nebezpečné výčnělky, jako jsou odhalené šrouby, hřebíky nebo třísky u dřevěných konstrukcí.
Specifickým rizikem, kterému je třeba věnovat pozornost, jsou místa, či body, kde se může dítě zachytit. Jedná se o příliš úzké mezery v konstrukcích, otvory či úhly, kde může uvíznout hlava, krk, prsty nebo celé končetiny dítěte, což může vést k velmi vážným, až život ohrožujícím situacím. Tyto vady často plynou z nerespektování bezpečnostních norem při návrhu či instalaci herních prvků.
Typickými zraněními, se kterými se lékaři na pohotovostech setkávají, jsou zlomeniny (zejména rukou a nohou), vykloubení, podvrtnutí, tržné rány a pohmožděniny. Vážnější pak mohou být úrazy hlavy způsobené pádem na tvrdý povrch nebo nárazem do pevné části konstrukce.
Prevence přitom začíná u pravidelné a důkladné kontroly a údržby ze strany provozovatelů hřišť, ať už se jedná o obce, školy či soukromé subjekty. Dodržování platných bezpečnostních norem (např. řady ČSN EN 1176 a ČSN EN 1177) by mělo být samozřejmostí. I rodiče však mohou přispět k bezpečnosti svých dětí tím, že si před návštěvou hřiště všímají jeho celkového stavu a případné nedostatky nahlásí provozovateli. Investice do bezpečných a kvalitně udržovaných hřišť je investicí do zdraví a bezpečí našich dětí, a na té by se šetřit nemělo.
