Článek Milana Smrže „Předsudky větrné opozice„, který vyšel na webu Ekolist.cz se snaží obhajovat větrnou energetiku proti kritice občanů, avšak při bližším pohledu se ukazuje, že autor buď záměrně ignoruje klíčové ekonomické a systémové aspekty moderní energetiky, nebo operuje s daty vytrženými z kontextu středoevropských podmínek. Oponentní názory se nejednou zakládají na velmi reálných obavách, které článek buď bagatelizuje, nebo se je snaží vyvrátit zjednodušenými argumenty.
Cena elektřiny a LCOE – zkreslená realita
Hned v úvodu autor tvrdí, že větrná energie je spolu se sluneční nejlevnějším zdrojem elektřiny. Tento argument je základem pro celou jeho obhajobu, ale je to zároveň jedno z nejproblematičtějších tvrzení. Článek se odvolává na data banky Lazard, která sice uvádí nízké LCOE (Levelized Cost of Electricity) pro obnovitelné zdroje, ale tento ukazatel je v energetickém plánování široce kritizován jako zavádějící pro srovnání nestabilních a stabilních zdrojů.
LCOE měří pouze náklady na výrobu elektřiny „na svorkách elektrárny“, zcela však ignoruje kritické systémové náklady. Sem patří náklady na:
Zálohování: Když nefouká nebo nesvítí, elektřina musí být vyrobena jinde (často z plynových elektráren, které jsou drahé a emisní).
Akumulace: Nedostatečná kapacita úložišť, která by vyrovnala rozdíly v dodávce během dne, týdne či měsíce. Autorova zmínka o „doplňování“ větru a slunce je bez masivní a drahé akumulace irelevantní.
Posílení sítě: Nestabilní zdroje vyžadují masivní investice do modernizace a posílení přenosové soustavy, aby se elektřina vůbec dostala k odběratelům.
Cena flexibility: Hodnota elektřiny se dramaticky mění v čase. MWh vyrobená v době přebytku (např. slunečné poledne) má pro síť nízkou nebo dokonce zápornou hodnotu, zatímco MWh v zimní špičce je extrémně drahá. LCOE tyto rozdíly nebere v potaz.
V kontextu České republiky, s horšími větrnými podmínkami a hustou zástavbou, jsou reálné náklady na větrnou energii pro systém výrazně vyšší, než autor prezentuje. Aukce větrných elektráren v ČR, na něž odkazují diskutující, prokazují ceny vysoko nad 100 €/MWh, což je v ostrém kontrastu s prezentovanými optimistickými čísly.
Jaderná energie – skutečné náklady a rizika
Označovat jadernou energetiku za „jednu z nejdražších“ je v kontextu systémových nákladů a stability sporné. Jaderné elektrárny, byť s vysokými počátečními investicemi, poskytují stabilní, bezemisní energii s vysokým koeficientem využití po desítky let. Studie IEA, OECD a UNECE (na rozdíl od některých citovaných studií Milana Smrže, které jsou často napadány pro metodologické nedostatky a účelovost) často ukazují, že jaderná energie je v celkových systémových nákladech konkurenceschopná nebo dokonce levnější než obnovitelné zdroje s nutným zálohováním.
Argument o „potenciálně rizikových“ jaderných elektrárnách je často vyvracen statistikami, které jadernou energii řadí mezi nejbezpečnější zdroje energie vůbec. Co se týče úložiště vyhořelého paliva, jeho potřeba existuje nezávisle na tom, zda se staví nové bloky, a nemá přímý vliv na provozní náklady stávajících elektráren.
Dopad na životní prostředí – vyváženější pohled
Autor se snaží bagatelizovat dopady na ptáky a netopýry, odkazuje na studie ukazující nízké počty úmrtí ve srovnání s jinými faktory. Přestože čísla mohou být v absolutním měřítku nižší, je třeba zvážit lokální dopady na ohrožené druhy a biotopy, které studie nezohledňují. Preventivní opatření, jako je zvýšení startovací rychlosti turbín nebo ultrazvukové plašiče, jsou chvályhodná, ale jejich plošné zavedení a účinnost v různých ekosystémech je stále předmětem výzkumu a diskuze.
Recyklace a mikroplasty – nevyřešené otázky
Přestože se technologie recyklace lopatek vyvíjí (např. Vestas), masivní hromadění nerecyklovatelných kompozitních materiálů je v současnosti reálným problémem. Tvrdit, že „to byla a mnohde ještě je praxe“, aniž by bylo jasné, kdy se stane recyklace standardem, je opomíjením současné reality.
Podobně u mikroplastů, ačkoliv autor uvádí srovnání s pneumatikami, nelze zcela vyloučit specifické lokální dopady. Odhad 1,7 tuny ročně z větrných turbín v celém Dánsku se může zdát nízký, ale koncentrace v blízkosti turbín a dlouhodobé účinky na půdu a zemědělské plodiny vyžadují další, nezávislý výzkum.
Energetická návratnost a podpora občanů
Energetická návratnost je sice u větrných elektráren relativně rychlá, ale opět je nutné zohlednit celý systém. Pokud větrníky vyžadují masivní dotace (jak upozorňují diskutující s reálnými daty z ČR), pak jejich „návratnost“ pro občany a ekonomiku celku je sporná.
Způsoby, jak získat podporu občanů, jsou klíčové. Participace na zisku a lokální komunitní výhody jsou jistě dobrý směr. Nicméně ignorovat „subjektivní“ námitku estetického narušení krajiny je kontraproduktivní. Pro mnoho lidí je krajinný ráz cennou hodnotou, a argument, že „jsme si zvykli na dálnice“, je slabý. Dálnice slouží přímému účelu dopravy, zatímco esteticky rušivé turbíny, které navíc nepřinášejí dostatečné systémové výhody bez dotací, jsou vnímány jinak.
Celkově článek Milana Smrže představuje idealizovaný pohled na větrnou energetiku, který se v řadě bodů odchyluje od komplexní ekonomické a technické reality, zejména v podmínkách České republiky. Opomenutí systémových nákladů, nedostatečná akumulace a lokální specifika výrazně snižují věrohodnost jeho argumentace a ukazují, že „předsudky“ větrné opozice jsou mnohdy spíše racionálními obavami.
