Debata o tom, zda má Česká národní banka začít posílat své zisky do státního rozpočtu, se vrací jako bumerang. Tentokrát ji rozvířil ekonom Tomáš Havránek s optimistickou vizí, že by ČNB mohla být v zisku do čtyř let. Okamžitě se toho chytil Andrej Babiš, který už vidí stamiliardy z ČNB jako vítanou záplatu na díry v rozpočtu. Než se však začneme těšit na zlatý déšť z centrální banky, je třeba se vrátit nohama na zem. Celá debata totiž stojí na velmi vratkých základech.
Představa, že v ČNB „leží“ 3,5 bilionu korun, které jen čekají na to, až je někdo vyzvedne, je nebezpečně zjednodušující. Tyto peníze nejsou ziskem, ale devizovými rezervami – nástrojem měnové politiky. Jejich hodnota v korunách je navíc extrémně citlivá na kurzový vývoj. Jak připomíná člen bankovní rady Jan Kubíček, změna kurzu o pouhý desetník znamená výkyv o 13 miliard korun. Při současném posilování koruny, které je pro českou ekonomiku dobrou zprávou, se účetní ztráta ČNB paradoxně prohlubuje.
Bývalý guvernér Jiří Rusnok trefně poznamenal, že ČNB není a nikdy nebude investičním fondem, jehož cílem je maximalizovat zisk. Jejím hlavním úkolem je péče o cenovou stabilitu, ne rizikové investování do akcií, jak navrhuje Havránek. Nápad, že by ČNB měla agresivněji investovat, ignoruje základní princip fungování centrálních bank. Ty musí držet bezpečná a likvidní aktiva, aby mohly kdykoliv intervenovat na trhu.
Andrej Babiš sice správně poznamenává, že současné vedení zdědilo obrovskou ztrátu, ale zároveň se dopouští politického faulu, když ji označuje za „Rusnokovu ztrátu“. Jak potvrzuje sám Rusnok, tato ztráta je přirozeným důsledkem kurzového závazku a následného posilování koruny. Je to daň za to, že jsme malá, otevřená a konvergující ekonomika.
Největší nebezpečí celé debaty však spočívá v ohrožení nezávislosti centrální banky. Jakmile by se z odvodů zisku stalo pravidlo, politici by nevyhnutelně začali tlačit na to, aby ČNB generovala co nejvyšší zisky, a to i na úkor svého hlavního mandátu. Vznikl by permanentní střet zájmů, kde by krátkodobé potřeby státního rozpočtu mohly převážit nad dlouhodobou potřebou cenové stability.
Představa, že se ČNB v dohledné době stane dojnou krávou státu, je tedy spíše politickým snem než ekonomickou realitou. Než začneme plánovat, jak utratit peníze z centrální banky, měli bychom se soustředit na mnohem nudnější, ale o to důležitější úkol: ozdravit veřejné finance skrze odpovědnou rozpočtovou politiku. Hledat zkratky v bilanci ČNB je cestou do pekel.
