Zpráva o neschválené půjčce pro ČEZ, kterou uveřejnila agentura ČTK, je mnohem víc než jen technická informace o nedodržení evropské byrokracie. Je to učebnicový příklad situace, která odhaluje hluboké a znepokojivé napětí v samotných základech právního státu. Jde o střet mezi naléhavou potřebou, politickou mocí a principem, že pravidla musí platit pro všechny – včetně státu samotného.
Jádro problému nespočívá v tom, že by Evropská komise půjčku nakonec neschválila. Schválila. Problém spočívá v tom, že český stát, který má být garantem a vykonavatelem práva, se vědomě a úmyslně rozhodl jednat v rozporu s platnými pravidly. Dodatečné „posvěcení“ z Bruselu na tomto faktu nic nemění. Původní čin – poskytnutí masivní finanční injekce bez notifikace – byl z pohledu evropského práva nezákonný. Tečka. A právě tento moment je pro fungování právního státu klíčový.
Argumentace Ministerstva financí i společnosti ČEZ se opírá o princip krajní nouze. Energetická krize byla bezprecedentní, hrozil kolaps strategické firmy a s ní i celé energetické soustavy. Bylo nutné jednat rychle a flexibilně. To je jistě pravda. Evropská unie dokonce pro tyto případy vytvořila „Dočasný krizový rámec“, který měl takové rychlé a flexibilní jednání umožnit – ovšem v rámci jasně daných, byť zjednodušených, pravidel. Česká vláda se však rozhodla ignorovat i tento zrychlený postup a jednala zcela na vlastní pěst.
Tím vytvořila nebezpečný precedent. Právní stát totiž stojí na předvídatelnosti a rovnosti. Občané a firmy musí mít jistotu, že se stát bude chovat podle zákonů, které sám vytvořil nebo k jejichž dodržování se zavázal. Jakmile stát začne uplatňovat logiku „účel světí prostředky“ a rozhodovat, kdy pravidla platí a kdy je možné je pro „vyšší dobro“ obejít, celý systém se začíná hroutit. Dnes je oním „vyšším dobrem“ záchrana ČEZ, zítra to může být cokoliv jiného. Kdo a podle jakých kritérií bude rozhodovat, kdy je situace natolik „krizová“, že je povoleno porušit zákon?
Obzvláště znepokojivý je kontext rekordní dividendy. Stát jedné ze svých firem poskytuje „nelegální“ záchrannou půjčku s argumentem hrozícího krachu, zatímco tatáž firma se jen o pár měsíců později chystá vyplatit svým akcionářům (z nichž největším je opět stát) nejvyšší dividendu v historii. Tato kombinace vyvolává dojem, že stát nejednal jen jako krizový manažer, ale spíše jako hráč, který si ohýbá pravidla ve svůj vlastní fiskální prospěch. Tento postup narušuje nejen princip právního státu, ale i základy spravedlivé hospodářské soutěže. Ostatní energetické firmy na trhu podobnou výhodu v podobě masivní, státem garantované a bleskové půjčky neměly. Právě proto nyní hrozí žaloby – konkurence může legitimně argumentovat, že byla poškozena nedovolenou veřejnou podporou.
Celá kauza tak není jen o ČEZu nebo o třech miliardách eur. Je to zkouška dospělosti našeho státu. Ukazuje, zda jsme ochotni dodržovat pravidla, i když je to nepohodlné, nebo zda se v krizových chvílích uchylujeme k mocenské svévoli. Dodatečné schválení z Bruselu může zacelit finanční a formální stránku věci, ale šrám na důvěře v právní stát a jeho instituce zůstává. A to je škoda, kterou žádné dodatečné razítko nespraví. Otázka pro budoucnost zní: Kde končí nutnost a začíná svévole? A kdo ponese odpovědnost, až příště stát opět selže jako strážce, nikoliv porušovatel pravidel?
