Myšlenka Spojených států evropských (SSE) byla dlouhá desetiletí považována za utopickou vizi pro vzdálenou budoucnost, případně za strašák v rukou euroskeptiků. Geopolitická realita roku 2025 však mění pravidla hry. Tváří v tvář asertivní Číně, nepředvídatelným Spojeným státům a imperiální hrozbě z Východu se otázka evropské federace přesouvá z roviny „zda vůbec“ do roviny „jak technicky a jak rychle“. Pokud by měla federace a společná armáda vzniknout v šibeničním termínu pěti až deseti let, muselo by jít o proces, který připomíná spíše krizové řízení než diplomatickou evoluci.
Technicky největší překážkou federace není nedostatek společné identity, ale proces rozhodování. V horizontu pěti let je nereálné očekávat novou „evropskou ústavu“ schválenou všemi 27 státy v referendech. Cesta k federaci by proto pravděpodobně vedla přes mechanismus „posílené spolupráce“ nebo vznik nového smluvního jádra mimo současné struktury EU.
Klíčovým technickým krokem je přechod na kvalifikovanou většinu ve všech otázkách, včetně zahraniční politiky a daní. Aby federace vznikla rychle, musela by se skupina „ochotných“ (pravděpodobně vedená integračním motorem Francie, Německa, Polska a Beneluxu) dohodnout na zrušení práva veta. Bez odstranění tohoto blokačního mechanismu je jakýkoliv federální pokus odsouzen k paralýze hned v zárodku.
Federace bez vlastních peněz je jen diskusním klubem. Spojené státy evropské by vyžadovaly okamžitý vznik společného ministerstva financí. Technicky to znamená transformaci Evropského stabilizačního mechanismu a zavedení stálé kapacity pro vydávání společných evropských dluhopisů.
V horizontu deseti let by federace musela získat právo přímého zdanění – například z uhlíkových cel, digitálních daní nebo části korporátních daní. Tyto příjmy by netekly zpět do národních rozpočtů, ale přímo do federální pokladny, ze které by byla financována ona druhá velká ambice: federální armáda.
Federální armáda: Modulární integrace
Vznik skutečné evropské armády do deseti let je technicky nejnáročnější, ale paradoxně politicky nejakutnější bod. Nemůže jít o pouhé „velitelství v Bruselu“. Muselo by dojít k radikální unifikaci výzbroje a velení.
V prvních pěti letech by proces pravděpodobně probíhal formou „modulární integrace“. Národní armády by nevykazovaly celé divize, ale specializované moduly (např. letectvo, kybernetická obrana, logistika) pod společné evropské velení. Skutečný průlom by však nastal až v okamžiku, kdy by vznikly čistě federální jednotky, podléhající přímo Evropské komisi (či federální vládě), nikoliv národním generálním štábům.
Klíčovým technickým předpokladem je unifikace nákupů. Dnes Evropa provozuje desítky typů tanků a stíhaček, což logisticky znemožňuje efektivní nasazení. Federální armáda by musela zavést diktát standardizace – jeden typ hlavního tanku, jedno standardní bojové vozidlo pěchoty, jeden systém protivzdušné obrany. To by sice narušilo národní zájmy zbrojařů, ale vytvořilo by to neporazitelnou ekonomickou a vojenskou sílu.
Aby byla taková blesková federace legitimní, musí dojít k technické proměně institucí. Evropská komise by se musela transformovat v regulérní vládu s premiérem (prezidentem), který by měl jasný mandát od Evropského parlamentu. Ten by zase musel získat právo zákonodárné iniciativy, které mu dnes chybí.
V horizontu deseti let by se Rada EU (kde sedí ministři členských států) musela stát horní komorou parlamentu, podobně jako německý Bundesrat. Tím by se vyřešil věčný spor mezi národní suverenitou a evropskou efektivitou – státy by měly vliv na legislativu, ale nemohly by ji totálně blokovat.
Hlavním rizikem takto rychlého postupu je, že „technické řešení“ předběhne „vůli lidu“. Pokud by federace vznikla jako reakce na vnější šok (např. kolaps NATO nebo velký konflikt na hranicích), hrozilo by, že ji podstatná část obyvatel nepřijme za svou.
Technicky vzato by však tento proces mohl být legálně ošetřen „Smlouvou o založení Federace“, kterou by podepsaly pouze ty země, které o to stojí. Zbytek EU by mohl zůstat v zóně volného obchodu (EHP). Tím by vznikla dvourychlostní Evropa, kde by federální jádro mělo společnou armádu, daně i vládu, zatímco periferie by si ponechala širší národní suverenitu za cenu menšího vlivu a bezpečnosti.
Vznik Spojených států evropských a federální armády do roku 2035 není nereálný z hlediska technického, nýbrž z hlediska mentálního. Potřebné nástroje – od společných dluhopisů přes mechanismy posílené spolupráce až po unifikaci zbrojních zakázek – už v zárodečné podobě existují. Chybí jen „velký třesk“, tedy politický konsenzus, že cena za roztříštěnost je již vyšší než cena za ztrátu části národní suverenity. Pokud se však bezpečnostní situace v Evropě bude zhoršovat současným tempem, může se tento technický manuál stát realitou dříve, než si dnes kdokoli odváží připustit.
