Brusel / Štrasburk – Dnešní Evropská unie je kolosem, který ovlivňuje životy stovek milionů lidí, určuje ekonomická pravidla kontinentu a vystupuje jako globální diplomatický hráč. Její vznik však nebyl výsledkem teoretického plánování od zeleného stolu, ale přímou reakcí na největší katastrofu v dějinách lidstva. Cesta k sjednocené Evropě začala v prachu a ruinách po druhé světové válce s jediným a prostým cílem: zajistit, aby se válečný konflikt mezi evropskými mocnostmi stal nejen nemyslitelným, ale i materiálně nemožným.
„Nikdy více“: Motor integrace
V roce 1945 byla Evropa kontinentem vdov, sirotků a trosek. Nenávist mezi národy, zejména mezi Francií a Německem, byla hluboce zakořeněná. Přesto si tehdejší vizionáři, jako byli francouzský ekonom Jean Monnet a ministr zahraničí Robert Schuman, uvědomovali, že pouhé podepsání mírových smluv stačit nebude. Bylo nutné vytvořit systém, který by národní zájmy propojil tak pevně, že by jejich násilné oddělení bylo pro každou zemi ekonomickou sebevraždou.
Klíčem se staly suroviny nezbytné pro vedení války: uhlí a ocel. Pokud by žádný stát neměl nad těmito zdroji výhradní kontrolu, nemohl by se tajně připravovat na zbrojení.
Schumanova deklarace: Velký třesk unie
Zásadní zlom nastal 9. května 1950. Robert Schuman předstoupil před novináře s dokumentem, který dnes známe jako Schumanova deklarace. Navrhl v něm podřídit celou francouzsko-německou výrobu uhlí a oceli společnému Vysokému úřadu v rámci organizace, která bude otevřená i dalším evropským zemím.
„Evropa se nevytvoří najednou nebo podle jednoho plánu. Uskuteční se prostřednictvím konkrétních realizací, které nejprve vytvoří faktickou solidaritu,“ prohlásil tehdy Schuman. Tento pragmatický přístup, kdy se začíná u ekonomiky a postupně se přechází k politice, se stal základním principem evropské integrace.
Od uhlí k jednotnému trhu
O rok později, v dubnu 1951, podepsalo v Paříži šest zemí – Francie, Západní Německo, Itálie, Belgie, Nizozemsko a Lucembursko – smlouvu o založení Evropského společenství uhlí a oceli (ESUO). Úspěch tohoto experimentu byl tak značný, že se „zakládající šestka“ rozhodla jít dál.
V roce 1957 byly podepsány Římské smlouvy, které založily Evropské hospodářské společenství (EHS) a Euratom. Cílem EHS bylo vytvoření společného trhu, kde by se zboží, služby, lidé i kapitál mohli pohybovat bez bariér. Z ryze průmyslového projektu se začal stávat projekt společenský a civilizační.
Maastricht a zrod moderní Unie
Během následujících desetiletí se společenství rozrůstalo o další členy a prohlubovalo svou spolupráci. Skutečný vznik „Evropské unie“, jak ji známe dnes, však stvrdila až Smlouva o Evropské unii, podepsaná v nizozemském Maastrichtu v roce 1992 (v platnost vstoupila 1. listopadu 1993).
Maastrichtská smlouva dala integraci nový rozměr. Překročila čistě ekonomický rámec a zavedla spolupráci v oblasti zahraniční politiky, bezpečnosti a justice. Především však položila základy pro vznik společné měny, eura, a zavedla občanství Evropské unie. Z hospodářského bloku se definitivně stala politická unie.
Dědictví a výzvy
Od té doby prošla EU několika vlnami rozšiřování, z nichž nejvýznamnější pro nás byl „velký třesk“ v roce 2004, kdy se členy stalo i Česko a další země bývalého východního bloku. Unie musela čelit krizím eurozóny, migrační vlně i odchodu Spojeného království (brexit).
Přes veškerou kritiku a byrokratickou složitost však zůstává základní premisa vzniku EU platná. Kontinent, který byl po staletí dějištěm nejkrvavějších válek světa, prožívá nejdelší období míru ve své historii. To, co začalo v roce 1950 jako technická dohoda o kontrole dolů a hutí, přerostlo v unikátní experiment, který nemá v dějinách lidstva obdoby.
Dnešní Evropská unie je živým důkazem toho, že spolupráce a kompromis, byť jsou často zdlouhavé a bolestivé, jsou vždy levnější a lidštější než konflikt. Historie jejího vzniku tak zůstává mementem i inspirací pro budoucí generace Evropanů.
