V létě roku 1920 zachvátila Boston finanční horečka. Před malou kanceláří na School Street se den co den tvořily nekonečné fronty nadšených lidí, od policistů a dělníků po zámožné obchodníky. Všichni svírali v rukou své životní úspory a toužili je svěřit jedinému muži – charismatickému italskému přistěhovalci jménem Charles Ponzi. Tento muž jim nesliboval jen zisk; sliboval jim americký sen na stříbrném podnose. Netušili, že se stávají součástí geniálního a zároveň zničujícího divadla, jehož jméno se navždy stane synonymem pro finanční podvod.
Příběh Carla Ponziho začal jako mnoho jiných. V roce 1903 připlul do Ameriky s pouhými dvěma dolary a padesáti centy v kapse, ale se srdcem plným ambicí. První léta byla plná neúspěchů, drobných prací a několika střetů se zákonem, včetně odsouzení za padělání šeků. Zdálo se, že Ponzi je předurčen k životu na okraji společnosti. Vše se změnilo v roce 1919, kdy narazil na nápad, který se zdál být naprosto geniální.
Během obchodní korespondence objevil takzvané mezinárodní odpovědní kupóny (International Reply Coupons – IRCs). Tyto kupóny bylo možné v jedné zemi zakoupit a v jiné je vyměnit za poštovní známky v hodnotě potřebné k odeslání dopisu. Kvůli dramatickým výkyvům měn po první světové válce Ponzi zjistil, že může levně nakoupit kupóny v Itálii a v Americe je vyměnit za známky s mnohem vyšší hodnotou. Tento proces, známý jako arbitráž, sliboval teoretický zisk přes 400 %.
S touto myšlenkou založil v lednu 1920 svou firmu, The Securities Exchange Company. Svým investorům nabídl něco neslýchaného: 50% zisk za 45 dní nebo 100% zisk za 90 dní, a to v době, kdy banky nabízely sotva 5 % ročně. První investoři skutečně obdrželi slíbené pohádkové výnosy. Jejich nadšené vyprávění se šířilo jako lavina a brzy stály před Ponziho dveřmi davy.
Háček byl v tom, že Ponziho byznys model byl pouhou iluzí. Logistika nákupu a prodeje milionů kupónů byla v praxi neproveditelná. Místo toho Ponzi použil jednoduchý, ale smrtící trik: peníze od nových investorů používal na vyplácení těch dřívějších. Dokud přicházeli noví lidé s čerstvými penězi, systém fungoval bezchybně a vytvářel auru neomylného finančního génia.
Ponzi se stal celebritou. Koupil si obrovské sídlo s dvaceti pokoji, jezdil v nejdražších automobilech a oblékal se do obleků šitých na míru. Pro tisíce přistěhovalců a obyčejných Američanů byl hrdinou – Davidem, který porazil Goliáše z Wall Street. Lidé ho milovali, protože jim dával naději, že i oni mohou dosáhnout pohádkového bohatství. V době svého vrcholu jeho firma přijímala až milion dolarů denně (dnes ekvivalent zhruba 15 milionů dolarů).
Idyla však nemohla trvat věčně. První trhliny se objevily, když novináři z deníku The Boston Post začali klást nepříjemné otázky. Jak je možné, že Ponzi generuje takové zisky? Proč si nepůjčí od velkých bank, které by mu jistě nabídly lepší podmínky než tisíce malých investorů? Finanční analytik Clarence Barron spočítal, že k pokrytí Ponziho závazků by muselo být v oběhu 160 milionů poštovních kupónů, zatímco jich existovalo jen asi 27 tisíc.
Články v novinách vyvolaly paniku. Dne 10. srpna 1920 se před Ponziho firmou shromáždily davy, tentokrát však nechtěly investovat, ale vybrat své peníze. Ponzi se snažil situaci uklidnit a osobně vyplácel peníze s úsměvem na tváři. Bylo to však jen poslední dějství tragédie. Federální vyšetřovatelé brzy odhalili pravdu: firma byla v masivním dluhu a žádné investice do kupónů neexistovaly. Celý podnik byl jen obrovský domeček z karet.
Kolaps byl rychlý a brutální. Tisíce lidí přišly o celoživotní úspory. Ponzi byl zatčen a odsouzen za poštovní podvod. Po propuštění se pokusil o další podvody, byl znovu uvězněn a nakonec v roce 1934 deportován do Itálie. Zemřel v roce 1949 v chudobě a zapomnění v nemocnici pro chudé v Rio de Janeiru.
Jeho jméno však nezemřelo. „Ponziho schéma“ se stalo trvalým pojmem v ekonomickém slovníku, označujícím jakýkoliv podvodný systém, kde jsou zisky starých investorů financovány vklady těch nových. Jeho příběh je věčným varováním před nebezpečím chamtivosti a slepé víry v příliš dobré nabídky. Charles Ponzi neprodával poštovní kupóny; prodával sen o rychlém zbohatnutí. A právě tento sen se ukázal být tím nejnebezpečnějším a nejtrvalejším produktem ze všech.
