Je to jen nákladní auto se šesti raketami. Na první pohled nepůsobí tak hrozivě jako tank nebo stíhačka. Přesto se systém M142 HIMARS stal v posledních letech synonymem pro revoluci v dělostřelectvu a klíčovým faktorem, který dokázal změnit dynamiku jednoho z největších konfliktů 21. století. Jeho příběh je příběhem o tom, jak se zbraň navržená pro mobilní a precizní údery stala strategickým nástrojem, který na moderním bojišti odměňuje chytrost a rychlost nad hrubou silou.
Systém HIMARS (High Mobility Artillery Rocket System, česky Vysoce mobilní dělostřelecký raketový systém) není žádnou novinkou. Vyvinula ho americká společnost Lockheed Martin v pozdních 90. letech jako lehčí, kolovou alternativu ke staršímu a těžšímu pásovému raketometu M270 MLRS. Cílem bylo vytvořit systém, který by mohl být rychle přepraven transportními letouny C-130 Hercules kamkoliv na světě, rychle se rozmístit, vypálit a okamžitě zmizet dříve, než by nepřítel stačil zaměřit jeho pozici. Tato taktika, známá jako „shoot-and-scoot“ (vystřel a zmiz), je základním kamenem jeho filozofie a klíčem k přežití na bojišti nasyceném drony a pokročilými senzory.
Anatomie přesnosti a rychlosti
Srdcem systému HIMARS není ani tak samotné vozidlo – standardní pětitunový nákladní automobil rodiny FMTV – jako spíše jeho mozek a munice. Na rozdíl od tradičních dělostřeleckých systémů, které spoléhají na plošné bombardování velkých oblastí nepřesnou municí (jako například sovětské systémy Grad), HIMARS představuje pravý opak: chirurgickou přesnost.
Toho je dosaženo díky rodině raket GMLRS (Guided Multiple Launch Rocket System). Každá z těchto 227mm raket je vybavena vlastním GPS a inerciálním naváděcím systémem, což jí umožňuje zasáhnout cíl s přesností na několik metrů, a to na vzdálenost až 92 kilometrů. Zatímco staré raketomety fungovaly jako brokovnice, HIMARS je odstřelovací puškou dělostřelectva. Místo zničení celé čtvrti dokáže zasáhnout konkrétní budovu, most nebo velitelské stanoviště s minimálními vedlejšími škodami.
Další klíčovou výhodou je jeho modularita. Standardní odpalovací kontejner obsahuje šest raket GMLRS. Ten lze však vyměnit za jediný, mnohem větší kontejner nesoucí balistickou střelu ATACMS (Army Tactical Missile System). Ta dokáže zasahovat cíle až na vzdálenost 300 kilometrů, čímž se z HIMARSu stává operačně-taktická zbraň schopná ničit cíle hluboko v nepřátelském týlu. Rychlá přebití celého kontejneru, které trvá jen několik minut, zajišťuje, že systém může po krátké pauze opět vést palbu.
Hvězdná hodina na Ukrajině
Ačkoliv byl HIMARS nasazen již v Afghánistánu či Sýrii proti povstaleckým silám, jeho skutečný potenciál se naplno projevil až po ruské invazi na Ukrajinu v roce 2022. V prvních měsících války měla ruská armáda drtivou převahu v dělostřelectvu, někdy až v poměru deset ku jedné. Pomocí masivních palebných přehrad pomalu, ale jistě postupovala na Donbasu.
V létě 2022 však na bojiště dorazily první systémy HIMARS dodané Spojenými státy. Jejich dopad byl okamžitý a drtivý. Ukrajinské síly je nezačaly používat k ostřelování frontových linií, ale zaměřily se na Achillovu patu ruské armády: její logistiku a velení.
Noci na okupovaných územích náhle začaly rozsvěcovat exploze. Cílem přesných úderů se staly muniční sklady, velitelská stanoviště, kasárna, uzly elektronického boje a klíčové mosty. Zničení Antonivského mostu u Chersonu odřízlo desítky tisíc ruských vojáků na západním břehu Dněpru od zásobování a nakonec je donutilo k ústupu. Ruská armáda, zvyklá skladovat obrovské množství munice blízko fronty, byla nucena přesunout své sklady desítky kilometrů dále do týlu. To zkomplikovalo a zpomalilo jejich logistiku, snížilo intenzitu jejich dělostřelecké palby a otupilo jejich ofenzivní schopnosti.
Psychologický dopad byl stejně významný. Ruské velení si najednou nemohlo být nikde jisté. Pocit bezpečí hluboko za frontovou linií zmizel. Každý větší sklad nebo shromáždění vojsk se stalo potenciálním cílem pro neviditelný úder, který přišel bez varování.
Strategický a politický rozměr
HIMARS se na Ukrajině nestal jen zbraní, ale i politickým nástrojem. Spojené státy a jejich spojenci pečlivě kontrolovali, jakou munici Ukrajině poskytnou. Dlouhé měsíce váhali s dodáním střel ATACMS s doletem 300 km z obavy, že by je Ukrajina mohla použít k úderům hluboko na ruském území, což by mohlo vést k eskalaci konfliktu. Toto rozhodování ukázalo, jak moderní zbraňové systémy s dlouhým dosahem představují nejen vojenskou, ale i geopolitickou proměnnou.
Úspěch systému také spustil novou vlnu zájmu o tento typ výzbroje. Země po celém světě, zejména na východním křídle NATO jako Polsko, Rumunsko nebo pobaltské státy, nyní masivně investují do nákupu systémů HIMARS a podobných raketometů. Staly se symbolem modernizace a schopnosti vést precizní palbu na velké vzdálenosti.
Závěr: Více než jen raketomet
Příběh systému HIMARS ukazuje zásadní posun ve vojenském myšlení. Na moderním bojišti, kde je každý pohyb sledován, již nerozhoduje pouhý počet děl a hlavní, ale schopnost rychle a přesně identifikovat a zničit klíčové cíle. HIMARS je ztělesněním této filozofie. Spojením mobility, přesnosti a dostatečného dosahu poskytl armádám nástroj, jak narušit nepřátelské operace a získat iniciativu. Není to zázračná zbraň, která sama vyhrává války. Je to však symbol éry, kde data, rychlost a preciznost na bojišti stále více převažují nad hrubou masou a surovou silou.
