Lidstvo se nachází na historické křižovatce, sevřené v kleštích dvou zdánlivě protichůdných, avšak existenčně důležitých požadavků. Na jedné straně stojí snaha zajistit „přiměřený“ způsob života pro všechny obyvatele planety, na straně druhé pak akutní nutnost zachovat přírodní prostředí v takové kondici, aby umožňovalo koexistenci různých forem života, včetně člověka. Toto fundamentální dilema, jak naznačují zdánlivě nesouvislé, leč podnětné poznámky prof. Ing. Milana Apetauera, DrSc., které se staly základem této úvahy, představuje obrovskou výzvu s dalekosáhlými důsledky.
Samotný pojem „přiměřenosti“ životního standardu je v současném světě hlubokých ekonomických nerovností téměř neuchopitelný. Představa důstojného života se dramaticky liší u příslušníka kmene Křováků ve střední Africe, u Bavora žijícího poblíž Mnichova, či u obyvatele slunné Kalifornie. Přesto, s rostoucí globální populací, která by podle odhadů mohla dosáhnout 10 až 12 miliard lidí (nárůst o 25-50 % oproti dnešku), se otázka minimálních životních podmínek pro miliardy lidí žijících v chudobě (odhadem 6-8 miliard, z toho 2-4 miliardy v extrémní chudobě) stává stále naléhavější. Jejich přirozenou snahou bude zvyšování vlastního životního standardu.
Jaké by tedy mohly být základní minimální potřeby pro důstojný život? Nabízí se několik odhadů, které, ačkoliv se mohou lišit region od regionu, nastiňují rozsah problému. Patří sem například minimální dostupnost vody (odhadem 100 m³ na osobu a rok celostátně, 20 m³ pro osobní potřebu), celkové spotřeby energie (alespoň 20 000 kWh/os./rok), elektrické energie (4 000 kWh/os./rok regionálně, 800 kWh/os./rok v domácnosti), přístup k energii pro individuální potřeby (alespoň 1 000 kWh/os./rok), dostatečný příjem potravin (alespoň 12 000 kJ/os./den), dostupné bydlení (např. poměr cena/příjem alespoň 15, minimálně 10 m² obytné plochy na osobu) a samozřejmě s tím spojená infrastruktura a služby.
Jádro v hledáčku kritiky: Realita, mýty a budoucnost české energetiky
I letmý pohled na současná data o spotřebě vody, energie či dostupnosti bydlení v různých částech světa (např. Demokratická republika Kongo se 7,6 m³ vody/os./rok oproti 1340 m³ v USA, nebo Čad se 116 kWh energie/os./rok oproti 77 028 kWh v USA) ukazuje propastné rozdíly a naznačuje, jak enormní by byly materiální i energetické nároky na splnění i těchto minimalistických požadavků pro celou světovou populaci. Zatížení životního prostředí by bylo extrémní. Je taková vize vůbec realizovatelná? A co se stane, až si masa těch nejchudších plně uvědomí své postavení a nerovnosti, zejména v době globální propojenosti a okamžitého přístupu k informacím?
Tato situace nevyhnutelně otevírá otázku tolerance sociálně-ekonomických rozdílů, a to jak na regionální, tak na globální úrovni. Nejde o utopické či socialistické blouznění, ale o reálnou dynamiku, která může vést k zásadním zlomům v nečekaně blízké budoucnosti. Současné geopolitické napětí, například mezi Čínou a USA, nemusí být jen bojem ideologií, ale také projevem hlubších tlaků plynoucích z nerovnoměrného rozdělení zdrojů a bohatství.
Do této komplexní globální situace vstupuje Evropská unie se svou environmentální politikou, zejména s iniciativami jako Green Deal, které se soustředí na snižování emisí CO2. Zatímco EU usiluje o ušetření několika procent antropogenních emisí ve snaze „zachránit planetu“, měla by se spíše soustředit na posilování své ekonomické odolnosti vůči vnějším mocenským a ekonomickým tlakům. Silná a prosperující Evropa by pak mohla efektivněji pomáhat v rozvojových regionech při ekologicky šetrném odstraňování chudoby, která je často příčinou nestability a konfliktů s přesahem přes hranice. Současná evropská politika však podle tohoto pohledu riskuje ekonomickou bezvýznamnost, mocenskou degradaci a zvýšenou zranitelnost kontinentu.
Tato kritická perspektiva tak vybízí k zamyšlení, zda současné environmentální snahy, ačkoliv dobře míněné, dostatečně zohledňují komplexní globální realitu a zda neopomíjejí jiné, možná naléhavější, výzvy spojené se zajištěním základních životních potřeb pro miliardy lidí a s udržením geopolitické stability. Hledání rovnováhy mezi environmentální odpovědností a socioekonomickým rozvojem v globálním měřítku zůstává jedním z největších úkolů 21. století.
Text vznikl na základě článku profesora Apetauera, člena spolku Realistická energetika a ekologie.
