Zatímco se Evropská unie bičuje drakonickými opatřeními na snižování emisí CO₂, zbytek světa v čele s Čínou využívá evropské slabosti k upevnění své globální dominance. Podle právníka a filosofa Drieua Godefridiho se Evropa pod záminkou záchrany planety vzdává své průmyslové základny, energetické bezpečnosti i budoucí prosperity. Výsledkem není čistší planeta, ale chudší Evropa a silnější totalitní Čína.
V roce 1992 činily globální emise oxidu uhličitého přibližně 22,3 miliardy metrických tun. Do roku 2024 toto číslo vzrostlo o rekordních 68 % na 37,4 miliardy tun. Pokud se však podíváme na podíl Evropy, uvidíme dramaticky odlišný obrázek. Evropské emise klesly ze 4 miliard tun v roce 1992 na současných 2,5 miliardy – což je v globálním měřítku téměř zanedbatelné číslo.
Mezitím Čína, která v roce 1992 vypouštěla stejně jako dnešní Evropa (2,5 mld. tun), dnes chrlí do atmosféry téměř 12 miliard tun CO₂ ročně. To je pětinásobek současných emisí celé Evropy a celá jedna třetina celosvětového úhrnu. Tato čísla jasně ukazují na absurditu evropského počínání: zatímco se kontinent oddává asketickému úsilí o „čistou nulu“ (net-zero), Čína spaluje uhlí na plné obrátky a pohání svůj vzestup na úkor evropského průmyslu.
Průmyslový kolaps na stříbrném podnose
Dekarbonizace v podání EU není podle Godefridiho ničím jiným než „mýtem šikovně navrženým malthusiánskými ideology“. Pod záminkou ekologie dochází k systematické demontáži evropských továren a outsourcingu pracovních míst do Asie. V roce 1992 představoval zpracovatelský průmysl 20 % HDP Evropské unie; dnes je to sotva 14 % a trend je nadále klesající. Evropa, která kdysi ovládala 30 % světové produkce, dnes drží pouhých 15 %. Čína ji s více než 30 % dávno předehnala.
„Evropská unie odevzdala svou prosperitu Číně na stříbrném podnose,“ varuje Godefridi. Tato politika podle něj vede k „energetické vraždě“ obyvatelstva. Srovnání s USA je zdrcující: zatímco Američan zaplatí za vytápění svého domova 100 dolarů, Evropan musí vynaložit 300 až 500 dolarů. A to přesto, že průměrný čistý příjem v USA je až 2,5krát vyšší než v Evropě. Výsledek je patrný v průmyslových centrech: Německo ztrácí 10 000 průmyslových pracovních míst měsíčně a chemický gigant v Antverpách, kdysi pýcha evropského hospodářství, zažívá strmý pád.
Moderní obětování na oltář „zeleného boha“
Godefridi ve své analýze používá tvrdé historické srovnání. Vysmíváme se starověkým národům, které obětovaly lidské životy, aby si usmířily bohy deště a bouří. Přesto dnes Evropská unie podle autora obětuje 500 milionů svých občanů na oltář „zeleného boha“ bez tváře.
„Ani jeden Evropan nezemře na globální oteplování, ale miliony mohou zemřít kvůli tomu, že si v zimě nebudou moci dovolit vytopit své domovy,“ píše Godefridi. Argumentuje tím, že lidstvo se vždy dokázalo adaptovat na klimatické změny, a s dnešními technologiemi, jako je umělá inteligence nebo precizní zemědělství, bude adaptace na mírné oteplení o 1,2 °C snadnější než kdy dříve. Paradoxně se však Evropa těchto technologických nástrojů vzdává tím, že ničí své hospodářství.
Čínská cesta k dominanci
Zatímco Evropa naslouchá aktivistům, Čínská komunistická strana jedná pragmaticky. Jen v první polovině roku 2025 Čína rozšířila své uhelné elektrárny více než za posledních devět let a otevírá průměrně dvě nové uhelné elektrárny týdně. Tím však jejich strategie nekončí. Čína investuje miliardy do jaderné fúze, aby si zajistila neomezený zdroj levné energie pro rozvoj umělé inteligence, která má být klíčem k její globální nadvládě.
Naproti tomu evropská sázka na větrnou energii se ukazuje jako ekonomické fiasko. Godefridi upozorňuje, že žádná větrná turbína není zisková bez masivních veřejných dotací, které Evropané platí v přemrštěných účtech za elektřinu. Navíc se blíží rok 2030, kdy bude nutné v Evropě vyměnit přibližně 14 000 dosluhujících turbín. Společnosti spravující tyto větrníky však na jejich výměnu či demontáž nenašetřily ani cent. Autor navrhuje radikální řešení: tyto „zbytečné jizvy na krajině“ prostě neodstraňovat ani nenahrazovat a celou sázku na větrnou energii odepsat jako prohranou.
Cesta k záchraně: Suverenita a realismus
Evropa podle textu naléhavě potřebuje politiku síly. Musí opustit mýtus dekarbonizace a znovu potvrdit své skutečné cíle: blahobyt rodin, hospodářský růst a technologický pokrok. To zahrnuje návrat k fosilním palivům tam, kde je to nutné, masivní investice do jaderné energetiky a výzkumu a především reindustrializaci kontinentu.
„Dekarbonizace je mýtus. Existuje pouze Evropa, která se jako starý opilec ztracený ve svých fantaziích sama věší,“ uzavírá Godefridi. Pouze suverénní, pracovitá a asertivní Evropa má šanci získat zpět svou ztracenou prosperitu a zastavit proces řízené autodestrukce, do kterého ji uvrhla současná byrokracie v Bruselu.
