Praha/Jáchymov – Byla to jedna z nejutajovanějších operací studené války. Zatímco svět se teprve nadechoval k poválečné obnově, v Československu se podepsal dokument, který na dlouhá desetiletí předurčil osud tuzemského průmyslu i tisíců lidských životů. Tajná dohoda z listopadu 1945 mezi Prahou a Moskvou o těžbě uranu nejenže pomohla Sovětskému svazu k sestrojení jaderné zbrani, ale zanechala po sobě ekologickou a ekonomickou spoušť, za kterou čeští daňoví poplatníci platí miliardy korun dodnes. A platit budou minimálně do roku 2042.
Podpis, který změnil dějiny
Dne 23. listopadu 1945, pouhý půlrok po skončení druhé světové války, stvrdili svým podpisem ministr zahraničního obchodu Hubert Ripka a náměstek sovětského ministra Ivan Bakulin dohodu, která de facto odevzdala české nerostné bohatství do rukou Stalina.
V té době měli Američané před Sověty náskok – disponovali funkční atomovou bombou. Moskva zoufale potřebovala vlastní zdroj štěpného materiálu, aby srovnala krok. Jáchymov byl v té době unikátem; šlo o jediné známé a přístupné naleziště uranu v sovětské sféře vlivu. To, co začalo jako obchodní dohoda, se po komunistickém převratu v roce 1948 změnilo v bezohledné drancování. Původní podmínky, které se ukázaly pro Sověty jako nákladné, byly opakovaně upravovány v neprospěch Československa, až se těžba stala pro státní pokladnu vysoce ztrátovou.
Peklo na zemi: Od zajatců k muklům
Zatímco geopolitické hry se odehrávaly v kancelářích, v Krušných horách a později na Příbramsku se odehrávala lidská tragédie. Sovětský hlad po uranu byl neukojitelný a vyžadoval obrovské množství pracovních sil. První na řadu přišli němečtí váleční zajatci, kterých v dolech dřelo až pět tisíc.
Po roce 1948 však režim našel nový, „levnější“ zdroj – vlastní občany. Do uranových dolů byli masově posíláni političtí vězni, označovaní jako „muklové“ (Muž Určený K Likvidaci). V roce 1953, kdy těžba dosáhla vrcholu, pracovalo v nelidských podmínkách téměř 14 tisíc vězňů. Bez ochranných pomůcek, v prachu plném radonu a pod brutálním dohledem dozorců těžili rudu, která měla zničit „třídního nepřítele“.
Historici připomínají, že mnozí z těchto mužů umírali na následky ozáření a plicních chorob ještě dlouho po propuštění. Celá operace podléhala nejpřísnějšímu utajení Státní bezpečnosti (StB). Paradoxem doby bylo, že i vysoce postavení manažeři uranového průmyslu často končili ve vězení, aby se našel viník za nesplnění nereálných plánů, nebo aby se zabránilo úniku informací. Příkladem je útěk generálního ředitele ČSUP Karla Bočka na Západ v roce 1971, což pro StB znamenalo katastrofální únik strategických dat.
Chemická smrt pod zemí
Když se klasická hlubinná těžba přestala vyplácet nebo byla ložiska vyčerpána, přešlo se v 60. a 70. letech na metodu, která svou brutalitou vůči krajině nemá obdoby – chemické loužení in situ. Tato metoda byla masivně nasazena především v oblasti Stráže pod Ralskem.
Princip byl děsivě jednoduchý: do podzemí se vtlačil roztok kyseliny sírové, který uran z horniny rozpustil, a následně se tato „břečka“ vyčerpala zpět na povrch. Do země v severních Čechách bylo takto napumpováno neuvěřitelných čtyři miliony tun kyseliny sírové.
Tento proces sice zajistil levnější zisk suroviny, ale vytvořil obří podzemní jezero kontaminovaných vod. Zasažená plocha činí 27 kilometrů čtverečních, což odpovídá rozloze menšího okresního města. Kyselina v podzemí zůstala a dodnes ohrožuje zásoby pitné vody v širokém okolí, včetně zdrojů pro Mělnicko a Prahu.
Účet za 50 miliard a práce pro další generace
Ačkoliv poslední vůz s uranovou rudou vyjel z dolu Rožná 27. dubna 2017, čímž oficiálně skončila éra těžby uranu v Česku (a poslední ve střední Evropě), bitva s následky zdaleka nekončí. Státní podnik Diamo, který má sanaci na starosti, stojí před herkulovským úkolem.
Proces čištění podzemních vod ve Stráži pod Ralskem je technologicky i finančně extrémně náročný. Zahrnuje odčerpávání kontaminované vody, její neutralizaci a následné bezpečné uložení či vypuštění.
-
Délka sanace: Původní odhady z 90. let byly příliš optimistické. Dnes se počítá s tím, že práce potrvají minimálně do roku 2042, ale reálně spíše déle.
-
Cena: Náklady na likvidaci následků po sovětské těžbě už dávno překročily původní plány. Celkový účet se odhaduje na více než 50 miliard korun. Tyto peníze nejdou z kapes těžařů ani nástupnického státu SSSR (Ruska), ale plně je hradí český státní rozpočet.
Absurdní tečka za normalizací
Zatímco Československo neslo veškerou ekologickou zátěž, ekonomická realita „uranového socialismu“ byla v 80. letech již zcela absurdní. Těžba byla tak prodělečná, že komunistický režim v tichosti uzavřel dohodu se západoněmeckou firmou Saarberg Interplan Interuran. V jihočeských Mydlovarech se v podniku MAPE zpracovávala ruda pro „kapitalistické nepřátele“, aby stát získal alespoň nějaké devizy na udržení chodu skomírajícího průmyslu.
Dnes, osmdesát let od podpisu osudné smlouvy a několik let po vytěžení posledního vozíku, zůstává český uran mementem. Připomíná dobu, kdy se ideologii podřizovala ekonomika, lidská práva i ochrana přírody. Krajina v okolí Stráže pod Ralskem nebo Jáchymova se na povrchu sice uzdravuje a láká turisty, ale hluboko pod zemí tiká toxická bomba, kterou budou muset deaktivovat ještě děti našich dětí.
