Vládní strategie a plány energetických gigantů nám malují zelenou budoucnost, kde desetinu české spotřeby plynu nahradí biometan. Při pohledu na tvrdá data a českou byrokratickou realitu však tento ambiciózní plán připomíná spíše zbožné přání než proveditelnou strategii.
Ministr životního prostředí Petr Hladík (KDU-ČSL) hýří optimismem: do roku 2029 prý v Česku vyroste minimálně 100 biometanových stanic a nahradíme přes 10 procent dovozu fosilního plynu. Zní to skvěle, zvláště v kontextu energetické bezpečnosti a odklonu od Ruska. Jenže pak se podíváme na současný stav a nadšení opadá.
Aktuálně máme v provozu zhruba desítku takových stanic. Do sítě proudí „nepatrný zlomek“ potřebného množství (7 milionů kubíků oproti potřebným stamilionům). Aby se vládní vize naplnila, museli bychom během čtyř let zdesetinásobit počet provozů. V zemi, kde povolovací procesy pro jakoukoli stavbu trvají roky, se představa, že do roku 2029 postavíme či zmodernizujeme 90 technologicky náročných zařízení, jeví jako čirá utopie.
Kdo to zaplatí?
Článek správně upozorňuje na zásadní fakt: biometan je dražší než zemní plyn. Zatímco firmy jako innogy nebo EFG do sektoru investují miliardy a vidí v něm budoucnost (což je logické, potřebují udržet svou plynovou infrastrukturu relevantní i v bezemisní éře), konečný účet zůstává otazníkem.
Průmysloví zákazníci možná zaplatí „zelenou přirážku“ kvůli ESG reportingu a dekarbonizaci, ale co domácnosti? Pokud má být biometan pilířem energetiky, bude vyžadovat masivní dotace, nebo se promítne do cen energií. Vládní strategie sice mluví o cílech, ale o ekonomických dopadech na koncového spotřebitele se většinou taktně mlčí.
Rozpor v časové ose
Zajímavý je i rozpor mezi vládním termínem (2030) a analýzou odborníků z EGU. Zatímco politici chtějí mít hotovo za pět let, experti předpovídají, že skutečný rozvoj teprve „vypukne“ až po roce 2030, kdy skončí podpora starým bioplynkám a ty budou nuceny k transformaci, aby přežily.
Zdá se, že stát opět sází na metodu „poručíme větru, dešti“, tentokrát v plynárenství. Transformace stávajících bioplynek na výrobny biometanu (upgrade) dává smysl a je to cesta, kterou se vydala západní Evropa už dávno. Česko však zaspalo start.
Snažit se tento skluz dohnat šibeničními termíny v akčních plánech je sice politicky líbivé, ale technicky a administrativně v českých podmínkách téměř nemožné. Je pravděpodobné, že v roce 2030 budeme stále závislí na dovozu (ať už odkudkoliv) mnohem více, než si je dnes pan ministr ochoten připustit. Biometan je správná cesta, ale místo malování vzdušných zámků bychom měli začít urychleně řešit legislativní bariéry, které výstavbu brzdí. Jinak zůstane jen u toho papíru.
