Praha – V dobách, kdy televizní program nabízel jen dva kanály a sobotní večer byl vrcholem rodinného týdne, existoval pořad, který dokázal spolehlivě přitáhnout k obrazovkám celý národ. Jmenoval se Bakaláři a jeho koncept byl geniálně prostý: vyprávět příběhy, které nepsali scenáristé, ale sami diváci. Tento cyklus mikropovídek se stal na téměř dvě dekády zrcadlem československé společnosti, kronikou jejích radostí i strastí a nezapomenutelnou součástí naší televizní historie.
Psal se rok 1972, když Československá televize odvysílala první díl pořadu, který se měl brzy stát legendou. Za jeho zrodem stál scenáristický mistr Jaroslav Dietl, který přišel s nápadem vytvořit cyklus založený na skutečných příbězích zaslaných diváky do redakce. Motto „na motivy z dopisů diváků“ se stalo nejen poznávacím znamením, ale i klíčem k ohromnému úspěchu. Lidé totiž na obrazovce neviděli vykonstruované světy, ale sami sebe, své sousedy, kolegy a problémy, které důvěrně znali z vlastního života.
Struktura každého dílu byla pevně daná a stala se rituálem. Ve studiu diváky přivítal charismatický průvodce, kterým byl nejčastěji nenapodobitelný Vladimír Menšík. Svým lidovým, bezprostředním a často dojemně humorným projevem dokázal navodit atmosféru důvěrného povídání u rodinného krbu. Uvedl téma večera – mohlo jít o lásku, žárlivost, sousedské vztahy, pracovní trampoty či náhody, které mění život – a poté představil tři samostatné povídky.
Právě tato trojice příběhů tvořila jádro pořadu. Každá povídka byla malým dramatickým útvarem s vlastním dějem, pointou a hereckým obsazením. Dramaturgie dbala na pestrost. První příběh byl často úsměvný, druhý se nořil do vážnějších, dramatických vod a třetí obvykle přinášel nějaké morální ponaučení nebo naději. Divák tak během jedné hodiny prožil celou škálu emocí – od smíchu přes napětí až po dojetí.
Kouzlo Bakalářů spočívalo také v hereckém obsazení. Účinkovat v tomto pořadu bylo pro herce prestižní záležitostí, a tak se na obrazovkách objevovala absolutní špička tehdejšího hereckého nebe. Jména jako Jiřina Bohdalová, Iva Janžurová, Jiří Sovák, Vlastimil Brodský, Stella Zázvorková nebo Josef Dvořák byla zárukou kvality. Tito mistři svého řemesla dokázali i na malé ploše dvacetiminutové povídky rozehrát strhující etudy a vdechnout život postavám, které byly obyčejné, a přesto naprosto jedinečné.
Pořad se stal jakýmsi barometrem nálad a problémů v normalizačním Československu. Ačkoli se vyhýbal přímé politické kritice, velmi přesně zachycoval realitu každodenního života. Řešily se v něm problémy s nedostatkovým zbožím, byrokracií na úřadech, vztahy na pracovišti v socialistickém podniku nebo úskalí života v panelových sídlištích. Právě tato autentičnost a schopnost pojmenovat věci, o kterých lidé mluvili doma, vytvořila mezi pořadem a diváky neobyčejně silné pouto.
Vladimír Menšík nebyl jen moderátorem, byl duší Bakalářů. Jeho úvodní a závěrečná slova nebyla jen pouhým předělem mezi příběhy. Menšík dokázal glosovat, improvizovat a s neuvěřitelnou lehkostí předat divákům pocit, že je jedním z nich. Když na konci pořadu pronesl svou typickou větu vybízející diváky k zasílání dalších dopisů, miliony lidí měly pocit, že jejich příběh má skutečně smysl a může být slyšen.
Bakaláři se vysílali až do roku 1989 a za tu dobu vznikly stovky povídek, které se staly zlatým fondem televizního archivu. Pořad je dnes nejen zdrojem nostalgických vzpomínek, ale také cennou sondou do myšlení a života lidí v minulé epoše. Ukazuje, že i přes změnu režimu a technologií zůstávají základní lidské problémy a touhy stále stejné: touha po lásce, spravedlnosti a porozumění.
Fenomén Bakalářů dokázal něco, co se dnes v roztříštěném mediálním světě zdá téměř nemožné: sjednotit národ u jedné obrazovky a vytvořit společný zážitek, o kterém se v pondělí mluvilo v práci i ve škole. Byl to pořad, který ukázal, že ty nejpoutavější příběhy se neskrývají ve fantazii scenáristů, ale v životech obyčejných lidí.
