Debata o budoucnosti české energetiky, zejména o roli jaderných elektráren, se opět rozhořela. Podnětem se stala série článků pana Maděry, která zpochybňuje bezpečnost, ekonomickou smysluplnost a celkovou udržitelnost jaderné energetiky v České republice. Na jeho argumenty obsáhle reagoval jaderný fyzik Vladimír Wagner, který se ve svém textu snaží korigovat, co považuje za polopravdy a nesmysly, a vyzývá čtenáře k hlubšímu zamyšlení a ověřování faktů. Tato polemika znovu otevírá klíčové otázky, které budou formovat energetickou strategii naší země na desítky let dopředu.
Bezpečnost: Realita versus katastrofické scénáře
Jedním z hlavních argumentů proti jádru je tradičně jeho bezpečnost. Wagner připouští, že jaderná energetika má svá rizika, ale zdůrazňuje, že reálné analýzy a statistiky ji řadí mezi zdroje s nejnižšími dopady na lidské životy v přepočtu na vyrobenou elektřinu, a to i díky extrémním bezpečnostním nárokům. Zmiňuje tři vážné havárie (Three Mile Island, Černobyl, Fukušima) a analyzuje jejich příčiny a následky. U Three Mile Islandu nedošlo díky kontejnmentu k environmentálním dopadům, u Černobylu, kde kontejnment chyběl, byly dopady dramatické, avšak Wagner upozorňuje na existenci průmyslových havárií s větším počtem obětí. Důkladně se věnuje zdravotním následkům Černobylu, zejména nárůstu rakoviny štítné žlázy v silně zasažených oblastech, a zároveň zpochybňuje přímou souvislost s konkrétním případem pana Maděry kvůli časovému nesouladu. Havárii ve Fukušimě pak zasazuje do kontextu bezprecedentní přírodní katastrofy, kde přímých obětí samotné jaderné havárie nebylo, na rozdíl od tisíců obětí zemětřesení a cunami. Poukazuje na postupující dekontaminaci a revitalizaci zasažených oblastí v Japonsku.
Wagner také koriguje nepřesnosti v popisu havárií v Jaslovských Bohunicích, kde rozlišuje mezi únikem oxidu uhličitého s tragickými následky pro dva pracovníky a pozdějším tavením palivových souborů vlivem zapomenutého silikagelu, které nemělo oběti na životech, ačkoliv došlo k lokálním únikům radioaktivity. Důrazně odmítá tvrzení o nebezpečných výpustích cesia 137 při normálním provozu, jelikož tento izotop v nich není přítomen, a uvádí na pravou míru problematiku tritia a uhlíku C14, které jsou součástí přirozeného pozadí.
Think tank vyzývá politické strany: Jaká je vaše vize pro českou energetiku před volbami?
Ekonomika a provoz: Životnost, cena a stabilita sítě
Dalším kritizovaným aspektem je životnost a cena jaderných bloků. Wagner odmítá přirovnání starších reaktorů k automobilovým veteránům a spíše je srovnává s dobře udržovanými přehradami. Poukazuje na to, že stav reaktorových nádob je pečlivě sledován a jejich radiační poškození roste pomaleji, než se očekávalo, což umožňuje prodlužování provozu. Nejstarší bloky fungují již šesté desetiletí bez poklesu efektivity, naopak se díky modernizacím jejich bezpečnost i výkon zvyšují. U Dukovan se uvažuje o provozu až 70 let, u Temelína i přes 80 let.
Co se týče nákladů na likvidaci a úložiště, Wagner uvádí, že díky zkušenostem (např. Jaslovské Bohunice V1, finské úložiště Onkalo) jsou tyto náklady dobře známy a prostředky na ně se shromažďují z odvodů ze zisku. Oproti tvrzení pana Maděry o ceně jaderného paliva jako 90 % ceny elektřiny Wagner přepočtem dokazuje, že se pan Maděra „sekl o řád“ a reálná cena paliva je výrazně nižší. Odmítá i tvrzení o nepojistitelnosti jaderných elektráren, s odkazem na existenci Českého jaderného pojišťovacího poolu.
V kontextu zajištění bezpečných dodávek energie Wagner argumentuje, že v době tlaku na nízkoemisní zdroje a elektrifikaci je jádro významným stabilním zdrojem. Státy jako Francie, Švédsko či Slovensko podle něj ukazují, že kombinace jádra a obnovitelných zdrojů (OZE) může vést k nízkoemisnímu mixu, zatímco Německo bez jádra k tomuto cíli nedospělo. Kritizuje představu, že OZE samy o sobě vyřeší denní diagram spotřeby, poukazuje na jejich nepředvídatelnost a problém dlouhodobé akumulace energie, který je pro baterie či přečerpávací elektrárny při dlouhých obdobích bezvětří či nedostatku slunce neekonomický. Jaderné zdroje naopak mohou flexibilně pokrývat základní zatížení i přispívat k regulaci sítě. Wagner také zpochybňuje tvrzení pana Maděry o extrémním růstu výroby elektřiny v ČR a jejím masivním exportu, s odkazem na data ČSÚ ukazující naopak pokles výroby i čistého vývozu.
Budoucí mix a role simulací
Wagner zdůrazňuje, že velké instalované výkony fotovoltaiky a větrníků se začínají vzájemně „kanibalizovat“ a jejich efektivita klesá, zejména v regionu s masivní německou produkcí z OZE, která může vést k záporným cenám elektřiny. Pro ilustraci dopadů různých energetických mixů odkazuje na volně dostupný simulační program Ústavu fyziky plazmatu AV ČR, který ukazuje, že například jaderný mix o výkonu 8 GW by pokryl přes 80 % potřeb s minimálními přebytky, což by výrazně snížilo náklady na akumulaci a zálohování.
Závěrem svého komentáře Vladimír Wagner vyzývá čtenáře, aby si na základě faktů a racionálního hodnocení utvořili vlastní názor. Podtrhuje, že fyzikální zákony a technická realita se nakonec projeví, a budoucnost ukáže, která energetická koncepce – zda ta spoléhající na mix jádra a OZE, nebo ta preferující výhradně OZE – se ukáže jako správná. Tato polemika je tak cenným příspěvkem do celospolečenské diskuse o tom, jakou cestou se česká energetika v nadcházejících dekádách vydá.
