Buenos Aires – Od zaslíbené země pro miliony evropských přistěhovalců, přes obilnici světa a „Paříž Jižní Ameriky“, až po laboratoř politického populismu, dějiště brutální vojenské diktatury a zemi zmítanou cyklickými ekonomickými kolapsy. Příběh Argentiny je fascinující a tragickou kronikou národa, který jako málokterý jiný poznal vrcholy oslnivého bohatství i hlubiny zoufalé chudoby. Je to příběh o obrovském potenciálu, který neustále naráží na přízraky své vlastní minulosti.
Kapitola I: Zrození z chaosu (1810–1880)
Na počátku 19. století byla Argentina, tehdy součást španělského Místokrálovství Río de la Plata, spíše přehlíženou koloniální periferií. Její jméno, odvozené z latinského argentum (stříbro), bylo spíše zbožným přáním než realitou. Skutečné bohatství impéria leželo v horách Peru a Bolívie. Zlom přinesly až napoleonské války v Evropě, které oslabily moc španělské koruny.
Dne 25. května 1810, inspirováni událostmi v Evropě a touhou po samosprávě, svrhli občané Buenos Aires španělského místokrále a ustavili první místní vládu. Tento den, známý jako Květnová revoluce, odstartoval dlouhou a krvavou válku za nezávislost. Jejím hrdinou se stal generál José de San Martín, geniální stratég, který svým legendárním přechodem And osvobodil nejen Argentinu, ale i Chile a Peru. Nezávislost byla formálně vyhlášena 9. července 1816 v Tucumánu.
Získání svobody však nepřineslo klid. Následovaly desítky let brutálních občanských válek mezi dvěma frakcemi: unitarios, kteří prosazovali centralizovanou vládu z Buenos Aires, a federales, kteří bránili autonomii provincií pod vedením místních vůdců, tzv. caudillos. Toto období chaosu a násilí sjednotil až železnou rukou guvernér Buenos Aires, Juan Manuel de Rosas, kontroverzní postava, která zemi vládla jako diktátor, ale zároveň položila základy její budoucí jednoty. Po jeho pádu byla v roce 1853 konečně přijata ústava, která vytvořila moderní Argentinskou republiku. Cesta k prosperitě byla otevřena.
Kapitola II: Zlatý věk (1880–1930)
Na konci 19. století se Argentina proměnila v jednu z nejbohatších zemí světa. Díky úrodným pampám, vynálezu chladírenských lodí a masivnímu přílivu britského kapitálu se stala globální zemědělskou velmocí, „obilnicí světa“. Argentinské hovězí a pšenice zaplavily evropské trhy a do země proudilo nesmírné bohatství.
Tato éra byla definována masivní imigrací. Mezi lety 1880 a 1914 přišlo do Argentiny téměř šest milionů Evropanů, především Italů a Španělů. Tito přistěhovalci formovali argentinskou kulturu, kuchyni a národní identitu. Buenos Aires se proměnilo v kosmopolitní metropoli, honosnou „Paříž Jižní Ameriky“, plnou velkolepých bulvárů, opulentních paláců a majestátních divadel, jako je slavný Teatro Colón. V roce 1913 bylo argentinské HDP na obyvatele vyšší než ve Francii či Německu a země patřila mezi deset nejbohatších na planetě. Politicky vládla konzervativní oligarchie velkostatkářů, ale rostoucí střední třída si postupně vymohla politická práva, včetně všeobecného volebního práva pro muže v roce 1912. Zdálo se, že argentinský sen nemá hranic.
Kapitola III: Vstup Peróna a století bouří (1930–1983)
Velká hospodářská krize v roce 1930 zasadila argentinskému modelu tvrdou ránu. Pád cen komodit a politická nestabilita vedly k prvnímu z mnoha vojenských převratů, které měly sužovat zemi po dalších padesát let. Tento puč ukončil éru liberální demokracie a odstartoval cyklus politického chaosu.
Z tohoto chaosu se zrodil fenomén, který definoval moderní Argentinu: perónismus. V polovině 40. let se na scéně objevil charismatický plukovník Juan Domingo Perón. Jako ministr práce si získal obrovskou popularitu mezi chudou dělnickou třídou, tzv. descamisados („nenahými“), díky zavedení bezprecedentních sociálních reforem a posílení odborů. Po boku své neméně charismatické manželky Evy „Evity“ Perónové, která se stala ikonou a duchovní vůdkyní národa, byl v roce 1946 drtivě zvolen prezidentem.
Peronismus byl komplexní ideologií – směsicí nacionalismu, sociální spravedlnosti a autoritářství. Perón znárodnil klíčové průmyslové podniky, masivně investoval do sociálních programů a posílil roli státu v ekonomice. Zároveň však potlačoval opozici a budoval kult osobnosti. Po smrti Evity v roce 1952 a zhoršující se ekonomické situaci byl v roce 1955 svržen vojenským pučem a donucen k exilu.
Následující desetiletí byla ve znamení neustálého boje mezi armádou, která se snažila perónismus vymýtit, a jeho stále loajálními stoupenci. Střídaly se slabé civilní vlády a vojenské junty. Tento cyklus vyvrcholil v roce 1976, kdy se moci chopila nejbrutálnější vojenská diktatura v dějinách země. Junta pod vedením generála Jorgeho Videly zahájila tzv. Špinavou válku (Guerra Sucia), systematickou kampaň teroru proti levicovým aktivistům, studentům, intelektuálům a komukoli, kdo byl považován za nepřítele režimu. Během sedmi let bylo uneseno, mučeno a zavražděno až 30 000 lidí, kteří se stali známými jako desaparecidos (zmizelí). Symbolem odporu se staly Matky z Květnového náměstí, které se každý týden scházely v centru Buenos Aires a dožadovaly se informací o svých zmizelých dětech.
V roce 1982, v zoufalé snaze odvrátit pozornost od ekonomického kolapsu a získat podporu veřejnosti, napadla slábnoucí junta Brity ovládané Falklandské ostrovy (v Argentině známé jako Malvíny). Rychlá a drtivá porážka v následné válce znamenala konec diktatury a v roce 1983 se v Argentině konečně konaly svobodné volby.
Kapitola IV: Křehká demokracie a ekonomické propasti (1983–současnost)
Návrat k demokracii byl bolestivý. Nová vláda musela čelit dědictví diktatury, soudit viníky a zároveň bojovat s hyperinflací, která na konci 80. let dosahovala tisíců procent.
Devadesátá léta přinesla radikální obrat pod vedením perónistického prezidenta Carlose Menema. Ten zavedl neoliberální reformy, masivní privatizaci a pevně navázal kurz argentinského pesa na americký dolar v poměru 1:1. Zpočátku tato politika zkrotila inflaci a přinesla pocit stability a konzumní horečky. Byla však financována obrovským zahraničním dluhem a rostoucí sociální nerovností.
Tento model se zhroutil v roce 2001 v jedné z nejhorších ekonomických krizí moderní historie. Stát vyhlásil bankrot na svůj dluh, vláda zmrazila bankovní účty (corralito), což vyvolalo masivní pouliční protesty, a během dvou týdnů se v prezidentském paláci vystřídalo pět prezidentů. Miliony lidí z nové střední třídy se přes noc propadly do chudoby.
Z popela krize povstala nová politická dynastie – Néstor Kirchner a jeho manželka Cristina Fernández de Kirchner, kteří vládli zemi od roku 2003 do 2015. Jejich levicový model, založený na státních intervencích a sociálních programech, těžil z globálního boomu cen komodit. Argentina zažila období silného růstu, ale za cenu vysoké inflace, politické polarizace a korupčních skandálů.
Od té doby se Argentina pohybuje v začarovaném kruhu. Pokusy o tržně orientované reformy za prezidenta Macriho selhaly a země se opět propadla do dluhové krize a recese. Dnes, více než dvě stě let po vyhlášení nezávislosti, stojí Argentina opět na rozcestí. Potýká se s trojcifernou inflací, všudypřítomnou chudobou a hlubokou politickou frustrací, která vynesla k moci radikální a nepředvídatelné politiky.
Příběh Argentiny tak zůstává hořkosladkou ságou. Je to země obdařená nesmírným přírodním bohatstvím, talentovanými lidmi a pulzující kulturou, od tanga po světové fotbalové hvězdy. Přesto se zdá, že je odsouzena opakovat chyby své minulosti. Její budoucnost, stejně jako v mnoha kapitolách její historie, zůstává nejistá – plná příslibů, ale i hrozeb dalšího bolestivého pádu.
