Kábul/Praha – Pád Kábulu do rukou Tálibánu v srpnu 2021 šokoval svět a završil dvacetiletou éru mezinárodní přítomnosti v zemi. Pro Afghánce to však nebyl začátek, ale jen další kapitola v dlouhém a bolestném cyklu válek, intervencí a vnitřních konfliktů. Abychom pochopili, proč se Afghánistán stal synonymem pro nestabilitu, je třeba se ponořit do jeho složité historie, která z něj učinila křižovatku kultur i hřbitov mocných říší.
Dějiny Afghánistánu jsou příběhem o jeho strategické poloze. Nachází se v srdci Asie, na historické Hedvábné stezce, a po staletí byl místem, kde se střetávaly perské, indické, řecké i čínské vlivy. Od Alexandra Velikého přes arabské dobyvatele až po mongolské hordy Čingischána – každý zanechal v této hornaté zemi svou stopu, ale nikdo ji nikdy plně neovládl. Právě tato zkušenost zformovala v afghánských kmenech, zejména v dominantních Paštunech, hlubokou touhu po nezávislosti a odpor vůči cizí nadvládě.
Velká hra a zrod moderního státu
Moderní historie Afghánistánu začíná v 19. století, kdy se země stala ústředním bodem tzv. „Velké hry“ – strategického soupeření mezi Britským impériem, které ovládalo Indii, a carským Ruskem, expandujícím na jih. Obě mocnosti se obávaly vlivu té druhé a vnímaly Afghánistán jako klíčový nárazníkový stát. Britové se třikrát pokusili zemi vojensky ovládnout, ale pokaždé narazili na zuřivý odpor a utrpěli ponižující porážky. Tyto války sice definovaly hranice moderního Afghánistánu, včetně kontroverzní Durandovy linie, která uměle rozdělila paštunské kmeny mezi Afghánistán a Britskou Indii (dnešní Pákistán), ale zároveň posílily mýtus o neporazitelnosti afghánských bojovníků.
Záblesk moderny a klidu
Dvacáté století přineslo Afghánistánu období relativní stability a modernizace. Král Amanulláh Chán se ve 20. letech pokusil o rychlé společenské a politické reformy po vzoru Turecka, ale narazil na odpor konzervativních kmenových a náboženských vůdců. Jeho nástupce, král Záhir Šáh, vládl téměř 40 let (1933–1973) a jeho éra je dnes mnohými Afghánci vzpomínána jako „zlatý věk“. Země byla neutrální, Kábul se stal kosmopolitním městem, ženy získaly právo volit, studovat na univerzitách a nenosily povinně burky. Tento křehký pokrok však skončil v roce 1973, kdy byl král svržen svým bratrancem a byla vyhlášena republika.
Sovětská invaze: Bod, odkud není návratu
Skutečná katastrofa přišla v roce 1978, kdy se moci chopili komunisté prostřednictvím krvavého puče. Jejich radikální ateistické reformy vyvolaly celonárodní povstání. Když se komunistický režim začal hroutit, Sovětský svaz v prosinci 1979 do země vtrhl, aby ho podpořil. Tím začala desetiletá válka, která Afghánistán naprosto zdevastovala.
Proti sovětské armádě povstaly skupiny islámských bojovníků známých jako mudžahedíni. Ti, vyzbrojení a financovaní Spojenými státy, Pákistánem a Saúdskou Arábií v rámci zástupné studené války, vedli účinnou partyzánskou válku. Válka si vyžádala životy více než milionu Afghánců a dalších pět milionů vyhnala do uprchlických táborů. Když se Sověti v roce 1989 potupně stáhli, zanechali za sebou zemi v troskách, plnou zbraní a s generací, která neznala nic než válku.
Občanská válka a první vzestup Tálibánu
Po odchodu Sovětů se vítězní mudžahedínští velitelé nedokázali dohodnout na sdílení moci a vrhli se proti sobě v brutální občanské válce. Kábul, který byl během sovětské okupace relativně ušetřen, byl nyní rozstřílen na kusy. V tomto chaosu a bezpráví se na jihu země zrodilo nové hnutí – Tálibán.
Tito „studenti islámu“, rekrutovaní převážně z afghánských uprchlických táborů v Pákistánu, slibovali obnovení pořádku, vymýcení korupce a zavedení přísného islámského práva šaría. Díky podpoře Pákistánu rychle postupovali a v roce 1996 dobyli Kábul. Jejich vláda přinesla konec bojů, ale za cenu drakonického režimu. Ženy byly vyloučeny z veřejného života, byla jim odepřena práce i vzdělání, hudba a televize byly zakázány a veřejné popravy se staly běžnou součástí života. Afghánistán se také stal útočištěm pro mezinárodní teroristické skupiny, včetně al-Káidy Usámy bin Ládina.
Dvě dekády západní přítomnosti
Teroristické útoky z 11. září 2001, naplánované z afghánského území, změnily vše. Spojené státy v reakci na ně zahájily operaci Trvalá svoboda, svrhly režim Tálibánu a zahájily dvacetiletou misi s cílem vybudovat demokratický a stabilní stát, který by již nikdy neposkytl útočiště teroristům.
Během následujících dvaceti let došlo k obrovským změnám. Byla přijata nová ústava, konaly se volby, miliony dívek se vrátily do škol a vznikla nová generace vzdělaných Afghánců. Ekonomika rostla díky masivní mezinárodní pomoci. Zároveň však přetrvávaly zásadní problémy: vláda v Kábulu byla prolezlá korupcí, bezpečnostní síly byly zcela závislé na podpoře NATO a Tálibán, který se nikdy nevzdal, vedl vytrvalé povstání. Válka stála životy statisíců Afghánců a tisíců zahraničních vojáků a spolykala biliony dolarů.
Návrat Tálibánu a nejistá budoucnost
V roce 2020 podepsala administrativa prezidenta Trumpa dohodu s Tálibánem o stažení amerických vojsk. Jeho nástupce, Joe Biden, tento plán dokončil. Stažení zahraničních sil v létě 2021 však odhalilo, jak křehká byla afghánská vláda a armáda. Během několika týdnů Tálibán bez většího odporu ovládl celou zemi.
Dnes je Afghánistán opět pod vládou Islámského emirátu. Země čelí hluboké humanitární a ekonomické krizi, je v mezinárodní izolaci a ženy a dívky znovu přišly o svá základní práva. Historie se zdánlivě vrátila na začátek. Příběh Afghánistánu je tragickou ukázkou toho, jak se osud jedné země může stát hříčkou v rukou velmocí a jak hluboké jsou jizvy, které zanechává nekonečný cyklus konfliktů. Budoucnost 40 milionů Afghánců zůstává, stejně jako po staletí, zoufale nejistá.
