Afghánistán, země hornatých krajin, starobylých měst a houževnatých lidí, je po staletí synonymem pro geopolitický střet, vnitřní konflikty a neuskutečněný potenciál. Jeho nedávný pád do rukou Tálibánu v srpnu 2021 není anomálií, ale spíše další tragickou kapitolou v dlouhém cyklu invazí, občanských válek a snah o vybudování státu. Abychom pochopili současnost, musíme se ponořit do komplexní historie, která formovala tuto křižovatku civilizací.
Od Hedvábné stezky po Velkou hru: Zrození nárazníkového státu
Geografická poloha Afghánistánu byla vždy jeho darem i prokletím. Leží na strategickém pomezí Střední Asie, indického subkontinentu a Blízkého východu, což z něj učinilo klíčovou součást starověké Hedvábné stezky. Tudy procházely nejen karavany s hedvábím a kořením, ale také armády a myšlenky. Území dnešního Afghánistánu bylo součástí Perské říše, dobyl ho Alexandr Veliký a vzkvétalo zde buddhistické centrum pod Kušánskou říší, jejímž němým svědkem byly monumentální sochy Buddhů v Bamijánu, které Tálibán v roce 2001 barbarsky zničil.
S příchodem islámu v 7. století se země stala součástí muslimského světa. Moderní afghánský stát však začal vznikat až v 18. století založením Durránské říše Ahmadem Šáhem Durráním v roce 1747, který je považován za zakladatele moderního Afghánistánu.
Skutečně definujícím obdobím pro moderní politickou mapu se stalo 19. století, známé jako „Velká hra“. Britské impérium, obávající se o svou korunní kolonii Indii, a carské Rusko, expandující na jih, se střetly v boji o vliv ve Střední Asii. Afghánistán se stal klíčovým nárazníkovým státem mezi těmito dvěma giganty. Britové vedli tři krvavé anglo-afghánské války, aby si zajistili kontrolu, ale navzdory vojenským úspěchům se jim nikdy nepodařilo zemi plně podmanit. Právě zde se zrodila pověst Afghánistánu jako „hřbitova impérií“. Výsledkem Velké hry bylo vymezení moderních hranic, včetně kontroverzní Durandovy linie z roku 1893, která rozdělila paštunské kmeny mezi Afghánistán a Britskou Indii (dnešní Pákistán) a dodnes je zdrojem napětí.
Století reforem, monarchie a převratů
Počátek 20. století přinesl záblesk naděje na modernizaci. Král Amanulláh Chán (1919–1929) se po získání plné nezávislosti na Británii pokusil o radikální sociální a politické reformy po vzoru Turecka. Zavedl světské školství, zrušil povinné nošení závojů pro ženy a snažil se centralizovat moc. Jeho snahy však narazily na tvrdý odpor konzervativních kmenových a náboženských vůdců, což vedlo k povstání a jeho abdikaci.
Následovalo období relativní stability pod vládou krále Záhira Šáha (1933–1973), často označované za „zlatý věk“. Kábul se stal kosmopolitním městem, ženy získaly volební právo, oblékaly se podle západní módy a studovaly na univerzitách. Tato modernizace se však týkala především městských elit, zatímco venkov zůstával hluboce tradiční a chudý. Tato sociální a ekonomická propast se později stala jedním z hlavních zdrojů konfliktu.
Klidné období skončilo v roce 1973, kdy králův bratranec Muhammad Dáúd Chán provedl nekrvavý převrat a vyhlásil republiku. Jeho autoritářská vláda a flirtování se Sovětským svazem však připravily půdu pro další katastrofu.
Sovětská invaze a zrod globálního džihádu
V dubnu 1978 provedla komunistická Lidově-demokratická strana Afghánistánu (LDSA) krvavý převrat, známý jako Saurová revoluce. Nový režim zahájil brutální program reforem, včetně pozemkové reformy a ateistické propagandy, což vyvolalo masové povstání napříč zemí. Vnitřní spory v rámci LDSA a hrozící kolaps komunistické vlády přiměly Sovětský svaz k přímé vojenské intervenci v prosinci 1979.
Sovětská invaze změnila lokální povstání v globální zástupnou válku studené války. Spojené státy, Pákistán a Saúdská Arábie začaly masivně financovat a vyzbrojovat protisovětské bojovníky, známé jako mudžahedíni. Do Afghánistánu proudily miliardy dolarů a tisíce zahraničních dobrovolníků, včetně mladého Saúda jménem Usáma bin Ládin. Desetiletá válka zdevastovala zemi, zabila více než milion Afghánců a dalších pět milionů vyhnala do uprchlických táborů v Pákistánu a Íránu. Sovětská armáda, neschopná porazit partyzánskou taktiku mudžahedínů v drsném horském terénu, se v roce 1989 potupně stáhla.
Občanská válka a první nástup Tálibánu
Po odchodu Sovětů se vítězní mudžahedíni okamžitě obrátili proti sobě. V zemi vypukla brutální občanská válka (1992–1996), v níž různé frakce, často rozdělené podle etnických linií (Paštúni, Tádžikové, Hazárové, Uzbeci), bojovaly o kontrolu nad Kábulem a zbytkem země. Hlavní město bylo zničeno dělostřeleckou palbou a země upadla do naprostého chaosu.
Z tohoto chaosu se v polovině 90. let na jihu země zrodilo nové hnutí – Tálibán (v paštštině „studenti“). Tvořili ho převážně mladí Paštúni, kteří vyrostli v uprchlických táborech a náboženských školách (medresách) v Pákistánu. Slibovali obnovení řádu, vymýcení korupce a zavedení čisté formy islámského práva šaría. Díky podpoře Pákistánu a frustraci obyvatel z války rychle získali kontrolu nad většinou země a v roce 1996 dobyli Kábul.
Jejich vláda (1996–2001) přinesla stabilitu, ale za strašlivou cenu. Zavedli extrémně rigidní výklad islámu: ženám bylo zakázáno pracovat a studovat, musely nosit burku a na veřejnosti se pohybovat pouze s mužským doprovodem. Byla zakázána hudba, televize a prováděly se veřejné popravy a bičování. Afghánistán se stal mezinárodním vyvrhelem, který poskytoval útočiště teroristické síti Al-Káida Usámy bin Ládina.
Éra po 11. září: Dvě dekády západní přítomnosti
Teroristické útoky z 11. září 2001, naplánované z Afghánistánu, radikálně změnily osud země. Když se Tálibán odmítl vzdát bin Ládina, Spojené státy a jejich spojenci zahájili vojenskou operaci, která rychle svrhla jejich režim.
Následovalo dvacetileté období budování nového státu pod názvem Islámská republika Afghánistán. S masivní mezinárodní finanční a vojenskou pomocí byla přijata nová ústava, konaly se volby a došlo k významnému pokroku v oblasti lidských práv, zejména práv žen a dívek, které se vrátily do škol a na pracovní trh. Vznikla svobodná média a nová generace Afghánců vyrůstala s nadějí na lepší budoucnost.
Tento pokrok byl však křehký a povrchní. Vláda v Kábulu byla chronicky slabá, prolezlá korupcí a závislá na zahraniční pomoci. Její vliv málokdy sahal za hranice velkých měst. Tálibán se mezitím přeskupil v Pákistánu a postupně ovládal stále větší části venkova. Navzdory přítomnosti statisíců zahraničních vojáků a bilionům dolarů investovaných do bezpečnosti a rozvoje se konflikt nikdy nepodařilo ukončit.
Návrat Tálibánu a současná krize
V roce 2020 podepsala administrativa prezidenta Trumpa v Dauhá dohodu s Tálibánem, která stanovila harmonogram stažení amerických vojsk výměnou za bezpečnostní záruky. Stažení, dokončené za prezidenta Bidena v srpnu 2021, spustilo bleskový kolaps afghánské armády a vlády, které se ukázaly být naprosto neschopné existence bez americké podpory. Tálibán bez boje obsadil Kábul a po dvaceti letech se vrátil k moci.
Prokletí nerostného bohatství a geopolitická šachovnice
Tragickou ironií je, že Afghánistán sedí na jednom z největších nevyužitých ložisek nerostných surovin na světě. Odhaduje se, že hodnota ložisek mědi, železa, lithia, kobaltu a vzácných zemin přesahuje bilion dolarů. Právě lithium je klíčové pro moderní technologie, jako jsou baterie do elektromobilů. Chronická nestabilita, absence infrastruktury a korupce však bránily jakékoliv smysluplné těžbě.
O toto bohatství a strategickou polohu se dnes zajímají noví hráči. Čína, která sdílí s Afghánistánem krátkou hranici, projevuje zájem o investice v rámci své iniciativy Pásu a stezky, ale požaduje od Tálibánu garance bezpečnosti. Pákistán nadále uplatňuje svůj vliv, i když jeho vztahy s novým režimem Tálibánu jsou komplikované. Írán, Rusko a středoasijské republiky situaci bedlivě sledují, obávají se šíření extremismu a uprchlických vln.
Závěr
Historie Afghánistánu je příběhem neustálého boje o přežití a identitu v epicentru mocenských zájmů. Je to příběh národa s hlubokou a bohatou kulturou, ale také s hlubokými etnickými a sociálními rozpory, které byly opakovaně zneužívány vnějšími mocnostmi i domácími aktéry. Současná vláda Tálibánu je jen poslední kapitolou v tomto cyklu. Budoucnost země závisí na tom, zda se podaří prolomit kruh násilí, najít cestu k vnitřnímu usmíření a využít obrovský lidský i přírodní potenciál ve prospěch všech Afghánců, nikoli jen k udržení moci úzké skupiny.
