TERST / LONDÝN / CHRUDIM – Byla to revoluce, která navždy změnila tvář světového obchodu, námořního válčení i cestování. Přechod od plachet k páře byl prvním krokem k moderní mořeplavbě, ale teprve nenápadná kovová vrtule ukrytá pod vodní hladinou udělala z lodí skutečné vládce oceánů. Za vynálezem lodního šroubu stojí geniální myšlenka českého lesníka Josefa Ressela. Jeho příběh je však nejen fascinující ukázkou lidského důvtipu, ale i hořkým dramatem o ukradeném prvenství, byrokratické tuposti a pozdní spravedlnosti.
Abychom pochopili, jak obrovský význam lodní šroub měl, musíme se přenést na začátek 19. století. Průmyslová revoluce běžela na plné obrátky a parní stroje začínaly nahrazovat závislost člověka na vrtoších větru. Na mořích a řekách se objevily první parníky. Měly však jeden zásadní problém: způsob, jakým přenášely sílu páry do vody.
Éra nemotorných koles
Pohon prvních parníků obstarávala obrovská dřevěná kolesa umístěná po bocích nebo na zádi lodi. Tento systém, ačkoliv fungoval, měl řadu fatálních nevýhod. Kolesa byla těžká, neohrabaná a zabírala obrovské množství místa, které mohlo být využito pro náklad nebo cestující.
Na rozbouřeném moři se loď nakláněla ze strany na stranu, což znamenalo, že jedno koleso se nořilo hluboko do vody a přetěžovalo motor, zatímco druhé se točilo naprázdno ve vzduchu. Plavidlo se tak stávalo jen těžko ovladatelným. Ještě horší byla situace u válečného námořnictva. Zranitelná kolesa vyčnívající nad palubu představovala ideální terč pro nepřátelská děla. Stačil jeden přesný zásah a loď se stala nehybnou plovoucí rakví. Svět nutně potřeboval nový, efektivnější a bezpečnější způsob pohonu, který by byl skrytý pod ochranou vodní hladiny.
Lesník s vizí
Zatímco inženýři v Británii či Americe si lámali hlavy nad složitými mechanismy, řešení se zrodilo v mysli muže, který nebyl ani námořníkem, ani loďařem. Josef Ressel, narozený v roce 1793 ve východočeské Chrudimi, byl původním povoláním lesník.
Po studiích ve Vídni a na lesnické akademii v Mariabrunnu vstoupil do státních služeb rakouské monarchie. Osud ho zavál na jih, kde měl na starosti těžbu dřeva pro rakouské válečné loďstvo v Benátkách a později v Terstu. Právě zde, při pohledu na moře plné plachetnic a kolesových parníků, začal uvažovat o lepším pohonu.
Ressel se inspiroval u starověkého Archimédova šroubu, který se tisíciletí používal k čerpání vody nahoru. Položil si jednoduchou, ale převratnou otázku: Co by se stalo, kdybychom šroub upevnili vodorovně a místo toho, aby voda protékala jím, by šroub „řezal“ vodu a tlačil celou loď vpřed? Jako lesník měl bohaté zkušenosti s vruty a šroubovicemi zavrtávajícími se do dřeva. Voda byla sice jiné médium, ale fyzikální princip mohl fungovat podobně.
Po řadě experimentů s modely, u kterých k pohonu využíval hodinovou pružinu, dospěl k ideálnímu tvaru. Zjistil, že šroub nemusí být dlouhý. Stačí jen krátký válec s několika lopatkami ve tvaru šroubovice, umístěný na zádi lodi mezi kormidlem a trupem.
Císařský patent a osudná exploze
V roce 1827 získal Josef Ressel na svůj vynález rakouský patent, podepsaný samotným císařem Františkem I. O dva roky později, v srpnu 1829, přišel den D. V přístavu v Terstu proběhla historická zkouška na lodi jménem Civetta (Sova). Plavidlo o výtlaku 33 tun bylo vybaveno parním strojem a Resslovým bronzovým šroubem.
Experiment začal velkolepě. Civetta hladce a tiše klouzala terstským přístavem. Byla rychlejší, obratnější a spotřebovala méně paliva než srovnatelné kolesové parníky. Dav na břehu jásal, Resselův triumf se zdál být dokonán.
Pak ale zasáhla krutá shoda náhod. Císařská policie, tehdy pověstná svou nedůvěrou k technickým novinkám, zkoušce přihlížela s podezřením. Během plavby najednou prasklo měděné potrubí parního stroje – závada, která neměla s lodním šroubem absolutně nic společného. Nikomu se nic vážného nestalo, ale policie okamžitě zakázala další plavby a experimenty označila za příliš nebezpečné.
Ukradený vynález
Tento zákaz znamenal pro Ressela katastrofu. Neměl peníze na to, aby ve vývoji pokračoval v zahraničí. V dobré víře se svěřil jistému francouzskému obchodníkovi, který mu slíbil pomoc s propagací vynálezu ve světě. Místo toho se však technické nákresy a plány dostaly do Velké Británie a Francie.
O několik let později si prakticky totožný princip patentovali Angličan Francis Pettit Smith a švédský inženýr žijící v Británii John Ericsson. Ti měli to, co Resselovi chybělo – silné finanční zázemí a podporu průmyslové velmoci.
Legendární přetahovaná: Šroub poráží koleso
Ačkoliv britská admiralita zpočátku k lodnímu šroubu také přistupovala skepticky, důkazy o jeho převaze byly nezpochybnitelné. Definitivní zlom nastal na jaře roku 1845. Britské královské námořnictvo uspořádalo dosud nevídanou zkoušku – přetahovanou dvou lodí.
Proti sobě stály HMS Alecto, moderní kolesový parník, a HMS Rattler, první válečná loď poháněná lodním šroubem. Obě měly stejně silný parní stroj. Byly svázány silnými lany záď k zádi. Když kapitáni vydali rozkaz „Plnou parou vpřed!“, Rattler se svým šroubem bez větších problémů začal vléci kolesový Alecto za sebou, a to rychlostí téměř tří uzlů (cca 5 km/h).
To byl konec kolesových parníků na mořích. Lodní šroub se stal světovým standardem. Zásadně zkrátil dobu plavby přes oceány, zlevnil mezinárodní obchod a umožnil stavbu gigantických zaoceánských parníků, jakým byl později i slavný Titanic.
Smrt v zapomnění a pozdní spravedlnost
Zatímco britské a americké loděnice chrlily plavidla s lodním šroubem, jeho skutečný vynálezce sledoval tento vývoj z dálky, chudý a zahořklý. Josef Ressel zasvětil zbytek života své profesi lesníka a zalesňování krasových oblastí. Vymyslel sice ještě několik dalších patentů, například lis na víno a olej či nový způsob získávání soli, ale už nikdy nenašel investory.
Zemřel na malárii v říjnu roku 1857 v tehdejší Lublani během služební cesty, aniž by se dočkal uznání nebo finanční odměny za vynález, který přepsal dějiny.
Spravedlnost, i když už jen ta symbolická, přišla až po jeho smrti. O patent na vynález lodního šroubu se ve světě rozhořel ostrý právní a diplomatický spor mezi několika „vynálezci“. V roce 1866, devět let po Resselově smrti, se případem začala zabývat Národní akademie věd ve Washingtonu. Po podrobném zkoumání původních nákresů a dat patentů vynesli američtí experti jednoznačný verdikt: Prvním a skutečným vynálezcem použitelného lodního šroubu je Rakušan (českého původu) Josef Ressel.
Dnes, když obří kontejnerové lodě převážejí zboží napříč kontinenty a tvoří páteř globální ekonomiky, jsou stále poháněny principem, který vymyslel chrudimský rodák. Pod hladinou světových oceánů se tak neustále otáčí odkaz muže, jehož genialita předběhla dobu, ale kterého vlastní éra nedokázala docenit.
